Drakkar

Tragoedia sanguinea

Napsal(a) Karel „Remus“ Majer. Součástí vydání Prosinec 2007 (#5). Rubrika Povídky.

Na nebi se líně převalovaly šedé mraky a jejich tíže doléhala na kraj, když proudy deště omývaly mastné vlasy a měnily cesty v bažiny. Zřícenina hradu se nad osamělou vesnicí tyčila jako spár mrtvoly čnící ze země a v jejích sklepech se rozléhal nadšený hlas, který nerušilo rytmické bubnovaní kapek padajících z klenby.

„…a za týden přijedou páni z Vídeňské divadelní společnosti! Chápeš to, Vilíku? Nechápeš, já to věděl. A co ty, Maxi?“

„Chápu, pane.“

„Aspoň že ty mě nezklameš. Tedy chápeš, že naše hra musí být hotová. Ale není!“ vzlétl hlas do nepříčetného výkřiku. „Maxi,“ zachrčel. „Přemýšlel jsem. Dvě noci jsem nespal.“

Mladík v černém obdivně pokýval hlavou. Vedle stojící znetvořený trpaslík stále upíral tupý pohled na vyšňořeného starce s vycházkovou hůlkou a šarlatovou šálou okolo krku, který si to před nimi rázoval místností tam a zpět, točil hůlkou a teatrálně ji zabodával do země, v zamyšlení se hladil po bradě a předváděl širokou paletu grimas doprovázející měňavou intonaci hlasu. Pan Ferdinand byl rozený umělec.

„A nakonec! Nakonec jsem se rozhodl pro Shakespeara. Zahrajeme jeho nejvelikolepější dílo, samého Hamleta!“

Maxova čelist poklesla v ohromení. Oni budou hrát Hamleta! Jak krásně znělo to jméno. Jistě i hra je krásná. A jistě se povede, aby každý z těch nafintěných páprdů ve Vídni viděl, že tady umějí hrát velké divadlo.

„Bohužel, nemáme herce. A protože se tady ve vesnici žádní umělci nevyskytují, jen banda tupých vidláků, rozhodl jsem se představení pojmout jako loutkohru, hahaha. Proto nepotřebujeme herce, nýbrž loutky. A ty, Maxi, ty mi seženeš první z nich.“

Max důstojně kráčel vesnicí. Nezdravě bledá tvář ostře kontrastovala se špinavými černými vlasy a těsným černým oblekem, oči těkaly ze strany na stranu, jako by po něčem pátraly ve výrazech vesničanů, kteří se od něho odvraceli a když prošel kolem, dopadlo na zem vždy pár plivanců.

Rozhlížel se téměř profesionálně, kde vzít pěknou loutku. Všude okolo byli ale jen tupí a nevzhlední křupani, hledící si své práce, hloupé otylé děvečky a rozjívená děcka. Jedno z nich po něm hodilo kámen. Max ho rychle dohnal dlouhými kroky a chytil ho za ruku. Dítě se třáslo a s úděsem hledělo do bezvýrazných vodově modrých očí. Zažloutlé nehty zastřižené do špičky se mu zaryly do kůže a šrám se naplnil krví. Chlapec vykřikl bolestí. Max ho pustil a zasyčel: „Tvůj otec mi to zaplatí.“ Ale chlapec byl pryč a zůstalo po něm jen pár kapek krve a slz.

A právě v tom okamžiku se přiřítil luxusní dostavník a zastavil před hostincem. Lokaj otevřel dveře a ven vystoupila dívka. Ale jaká dívka to byla! Hrdé držení těla a pevný pohled prozrazovaly vznešený původ, dlouhé světlé lokny jí spadaly k pasu a byly vkusně zvýrazněny červeným šatem, oči barvy večerního lesa vystupovaly z lehkého nánosu líčidla a pod jemným nosem se usmívaly plné karmínové rty.

Max se rychle rozhlédl, sebral květinářce několik květů a rázným gestem jí naznačil, aby mlčela, a šel k neznámé.

„Jsem Maxmilián, slečno,“ řekl a s úklonou jí předával květiny.

Rychle ovládla zděšení ve svých očích a s úsměvem je přijala. „Elizabeta, pane.“

„Lásko!“ ozvalo se. Kupecký syn Victor hrubě odstrčil Maxe a Elizabeta se mu vrhla kolem krku. Mladík v černém se vracel k hradu a polykal veliké slzy, kutálející se mu po tvářích. Zamyšleně pohlédl na svá zjizvená zápěstí a pak vzal nůž a přidal další zářez.

„A dost, Maxi! Takové chování ti už nebudu tolerovat! Jestli nechceš vše pokazit, vydáš se hned teď zpět a přineseš mi loutku! Podívej se na Vilíka, jak se činí.“

A opravdu, Vilík s rozpíchanými prsty sešíval jakési špinavé hadry a tvořil z nich ženský šat. A v rohu místnosti již ležela loutka krále Claudia, s drátem v hlavě a provázky v rukou a nohou připravená ke hře. Pan Ferdinand se zatím s Kašpárkem učil ovládat loutky.

„Ne, nezůstanu živ!“ vykřikl. „Jsem Říman víc než Dán! To, co tu zbylo, patří mně!“

„Pane?“ zeptal se Vilík s ustrašeným výrazem ve tváři. Max zatleskal. „Bravo, pane!“

„Děkuji, Maxi. A pro tebe,“ otočil se k Vilíkovi, „ty hloupá stvůro, platí, že budeš oceňovat každý můj výkon zrovna tak. Jasné?“

„Ano, pane!“ zakvílel Vilík a na látku dopadlo pár kapek doprovázených škytavými vzlyky.

V noci nepřestalo pršet. Max se brodil blátem rozježděným koly vozů a skryt v černém plášti se blížil k domu kupce. Přeskočil plot, hodil psovi kus otráveného masa a otevřeným oknem skočil do Victorovy ložnice. Zpod pláště vytáhl dlouhý nůž a jemně spáčem zatřásl. Procitl okamžitě.

„Co to – Á –,“ křik uťala Maxova ruka v jeho ústech.

„Nekřič,“ zašeptal Max. „Bude to tak lepší.“

Sedl si k němu na postel a stejně tichým hlasem pokračoval. „Možná bys chtěl vědět, proč jsem dnes v noci přišel. Nuže, důvody jsou dva. Ten první a důležitější. Myslím si, že pro někoho, jako jsi ty, je Elizabety škoda. Taková nicka ji nedokáže milovat.“ Maxovy prsty se dotkly Victorovy tváře a on ucukl při doteku špičatého nehtu. „Se mnou pozná pravý cit. Budu ji něžně milovat, hýčkat ji a – au!“

Zuby se mu zahryzly do ruky. Vytáhl ji a Victor rychle vyskočil a chňapl po čemsi lesklém na nočním stolku. V tu chvíli Max bodl. Čepel prolétla vzduchem, zabořila se do měkkého a útočníka pokropila sprška horké krve. Výkřik rozkmital vzduch. Druhý úder vedl o něco níž a když zbraň v ráně otočil, cítil jak ostří trhá střeva. Victor ječel bolestí a těžce dopadl na zem.

„Proč?“ zachrčel.

„Dnes poprvé jsem spatřil Elizabetu,“ pronesl Max zasněným hlasem. „Je dokonalá, víš? Ale přece má jednu chybu.“ Znovu se dotkl Victorovy tváře a tentokrát do ní jeho nehet vyryl šrám a vypustil pramínek krve. Červená stružka pomalu stékala, až dospěla k Victorovým ústům a vnořila se dovnitř.

Victor slabě vzlykal. Kdyby v tu chvíli měsíc ozářil jeho oči, zaleskl by se v nich strach, jako když pes pozná, že pán už s bitím nehodlá přestat.

„Tebe!“ vykřikl Max a bodl znovu. „Tebe, ty špíno, ty skvrno na její čistotě, ty bestie, bestie…“ řval a znovu nořil nůž do zmítajícího se těla, polykal lepkavou krev mísící se s jeho slzami a řval a cítil pod sebou vřeštící agónii nebohého kupce, černá tma se přelila do rudé, krotil zmítající se tělo a když už se trefoval do stejných míst a neteklo víc krve, otřel nůž do svého pláště, vzlykl naposledy, chopil se mrtvoly a vyskočil ven oknem. Na ulici přibíhali první probuzení, přelezl tedy plot na straně u lesa a s veselým úsměvem a pískáním se vracel k hradu.

„A krom toho,“ řekl Victorovým mrtvým očím, ze kterých už déšť smyl krev, „potřebujeme loutky.“

„Vilíku? Vilíku!“ vyštěkl vzteklý hlas. „Už máš hotový Hamletův kostým?“

„Ne, pane,“ ozval se nesměle Vilík. „Nejde mi to.“

„Ukaž. Proboha, odkdy jsou rukávy na zádech? Ty imbecilní kreaturo! Jak tohle vůbec dokážeš udělat?“

„Já nechtěl, pane. Já nechtěl!“ vykřikl Vilík a vrhl se panu Ferdinandovi k nohám. Objímal jeho kolena a slzami promáčel úzké bílé nohavice. Vzápětí mu na rameno dopadla těžká hlavice hůlky.

„Pusť, nevděčníku! A maž to přešít. A jestli to nebude do rána, dostaneš roli v mém představení! Hahahaha!“

Vilík se rozklepal ještě víc než obvykle, usedl zpět na svou stoličku a dal se do šití. Co chvíli mu jehla vypadla z prstů.

„Tak jsem tady, pane,“ zahlásil Max od schodiště. Vstoupil do záře pochodní a na jeho šatech jasně vyvstaly krvavé skvrny. Přes rameno nesl bezvládné tělo.

„Co jsi to zase vyvedl?“ zaječel pan Ferdinand.

„Přinesl jsem loutku, přece,“ odpověděl Max s bezelstným úsměvem na tváři. Krvavá špína působila v kontrastu s jeho výrazem dosti bizarně.

„To není loutka! Vždyť vypadá jako jehelníček!“

„Ale to je u našich loutek přece jedno, ne? Obličej má v pořádku a Vilík mu ušije kostým.“ V Maxově hlase zazněla panika a oči mu zase zvlhly.

„Možná,“ řekl pan Ferdinand a mnul si bradu. „Možná máš pravdu. Zkusíme z něj udělat Laerta. Polož ho sem a dojdi pro dráty a provázky.“

Elizabeta seděla za stolem a civěla ven z okna, sledovala deštivý podzim na dvorku hostince, divadlo v šedi a blednoucí žluti starého javoru. Vtom se ozvalo zaklepání a vstoupil Max s kyticí růží.

„Slyšel jsem, co se stalo, Elizabeto. Je mi to tak líto.“

„Ach, Maxmiliáne. Jaká zrůda to jen mohla udělat?“

„Najdu ho a vyrvu mu vnitřnosti – chci říct, zabiji ho v čestném souboji, Elizabeto. Aby měl Victor pokoj.“

Objal ji kolem ramen a ona se mu schoulila do náruče. V černých šatech vypadal jako havran polykající bezbrannou vílu. Plakala.

„Co bych bez tebe jen dělala, Maxmiliáne?“

„Nemusíš se bát.“

Jemně hladil její kůži. Ucukla, když po ní přejely ostré nehty. Ale jen co stáhl ruku, znova mu padla kolem krku.

„Dobrý Bůh ví, že Victor nikdy nic špatného neudělal. Proč jen to dopustil?“

„Nad tímhle krajem nebdí Bůh.“

V největší místnosti podzemí hradu, už léta nepoužívané, stoupaly ke stropu chuchvalce prachu, jak Vilík stavěl dřevěné lešení. Hlavní konstrukce už stála, a ač vypadala křivolace a vratce a mnoho prken v sobě mělo víc červotočů než dřeva, na jejím vrcholu balancoval pan Ferdinand a pohyby naučené s Kašpárkem zkoušel na loutce Laerta. Victor v pytlovitém kostýmu se kymácel pod ním. Tlustý drát z jeho hlavy vedl k držáku upevněnému k lešení, a lanka kovovými oky přichycená ke končetinám ovládala jeho pohyby. Nemotorně sebou cukal a marně se pokoušel postavit do střehu.

„Nedá se to ovládat,“ vyštěkl pan Ferdinand z přítmí pod stropem. Bušení kladiva ustalo.

„Co jste říkal, pane?“

„Že se to nedá ovládat, hlupáku! Koukej sestrojit lepší držáky.“

„Ale pane, teď vyrábím podpěry, aby nám lešení nespadlo, až tam pověsíme ten těžký koberec!“

„Myslíš snad oponu?“

„Přesně tu.“

„Tak víš co? Nech toho a jdi pro další loutku. Slyšel jsem, že ve vesnici je jakási čarokrásná panna. Moc by se nám hodila na Ofélii, mnohem víc než ty místní děvečky. Běž pro ni.“

„Ale pane, copak musíme mít tolik loutek? A zrovna ta paní…“

„Běž, Vilíku!“ rozlehlo se podzemím.

„Ano, pane.“

Vilík odběhl ke schodišti a právě vstoupil Max.

„Kde ses toulal?“ zařval pan Ferdinand. „Vyrob podpěry, ať nám nespadne lešení, až pověsíme oponu.“

Elizabetu probudilo zaťukání na okno. Vypískla leknutím, když za ním spatřila malou svraštělou tvář.

„Slečno, nebojte se, slečno. Já vám nechci ublížit.“

„Kdo jsi?“ zeptala se opatrně.

„Já jsem z hradu. Nesu vám pozvání.“

„Z hradu?“

„No jistě. Z toho na kopci.“

„Myslíš tu zříceninu?“

Vilík nadšeně přikývl. „Hradní pán pořádá představení a moc by si přál, abyste byla u toho.“

„Teď v noci?“

„To ne, slečno. Ale máme tolik práce, že nebylo kdy dát vám pozvánku.“

Elizabeta otevřela okno a Vilík vylezl na rám. „Tady je,“ řekl a zasunul špinavou ruku do kapsy záplatované vesty. Než mohla Elizabeta namítnout, že to, co vytahuje, není obálka s pozváním, vrazil ji kapesník napuštěný chloroformem do obličeje a druhou rukou jí v omamné vůni podržel hlavu. Jak se hroutila na podlahu, zachytil ji a odnášel k hradu.

„Maxi! Vstávej, lenochu! Pojď se podávat, jakou Vilík přinesl krásnou loutku.“

Max se rozespale zvedl z deky, opláchl si obličej a vstoupil do divadelního sálu. Za tu noc toho stihl hodně – lešení drželo pevně, i když na něm visel těžký rudý koberec, místnost ozařovaly na všech stěnách pochodně, a dokonce tu stálo pár židlí a křeslo napůl snědené moly. To byla lóže.

Pan Ferdinand stál na lávce nad jevištěm a oběma rukama svíral držák loutky. „Vilíku, ať se vznese opona!“

Vilík zatáhl za tlusté lano, ozvalo se skřípění dřeva a o okamžik později se koberec zřítil dolů, při dopadu zaduněl a zvedl mračno prachu.

„Ty idiote! Hned to spravíš! A bude stoupat nahoru, jasné?“

Ale Max ho neposlouchal. Vytřeštěnýma očima zíral na loutku. Stála tam v zašedlých krajkových šatech, krásná jako dřív, jen oči se skelně leskly a byla zvláštně ztuhlá. Tam, kde lebku prorážel drát, zčernaly vlasy zaschlou krví. Růž na tvářích nezakryla neživou bledost a červené rty se rýsovaly jako krvavý šrám. Ani se nehnuly.

„Ty zvíře! Ty bestie!“ vyl Max a z očí mu tryskaly slzy.

„Něco není v pořádku, Maxi?“ zeptal se pan Ferdinand. Matný rudý přísvit tam nahoře ozářil pobavený úšklebek.

„Já jsem ji miloval! A ty – ! Ty!“

„Hahaha! Ahahaha! Chachachachá! To se povedlo, že Maxi? To je mi ale náhoda! Kdo by to byl tušil, že zrovna Max! Hahaha – co to?“

Lešení se nahnulo, jak Max mohutnými skoky zdolal žebřík a stanul na lávce.

„Opatrně,“ zasmál se pan Ferdinand. „Je vratká! Chacha!“

A vzápětí se úsměv změnil ve zděšení, Max k němu skočil, chytil ho za nohy a hodil přes zábradlí. Výkřik zanikl v úderu o kamennou podlahu.

„Pane!“ zaječel Vilík a běžel k tělu. Ale otočil se, když kolem něj prolétlo vržené kladivo, a utíkal schovat se do temné chodby.

Max přiskočil k panu Ferdinandovi, vytáhl nůž a se zvířecími skřeky, bodal, trhal, volnou rukou rval kusy masa a vnitřností, ječel, plakal, pil krev, nořil se po kolena do otevřeného těla a stále páral nožem další a další tkáně. A pak ustal. Klečel, zrudlý krví a špinavý mazlavými útrobami, vychutnával slzy, pustil nůž a zrak obrátil k Elizabetě, vstal trhaně jako Kašpárek pana Ferdinanda a přistoupil k ní. Visela kousek nad zemí na tlustém drátě a prázdným pohledem se mu dívala do bezvýrazných očí zalitých krví.

„Bude z tebe ta nejkrásnější loutka,“ řekl Max a pohladil ji nehtem po tváři. Z jeho obleku odkapávala krev. Pak se otočil, prohlédl si sál a zařval, až se lešení rozechvělo:

„Vilíku! Kde se schováváš, líná stvůro? Za čtyři dny přijedou umělci! Sežeň mi loutky! Hahahaha!“