Drakkar

Otázka cti

Napsal(a) Ondřej Raška. Součástí vydání Prosinec 2007 (#5). Rubrika Povídky.

Byl klidný slunečný den. Čajovnou se nesly příjemné vůně a pečlivě oblečená a namalovaná gejša hrála na svůj šamisen a zpívala nádherné vysoké tóny.

Nanahara si vychutnával svůj zelený čaj a ve své mysli odpočítával vteřiny. Dopřál si poslední doušek lahodného nápoje. Ano už je tady. Ten se nikdy nezmění.

Do čajovny vešel středně vysoký, šlachovitý muž. Na první pohled bylo zřejmé že se jedná o samuraje. Svoji katanu a wakizaši pomalu odložil na stojany u dveří. Jistým krokem došel k Nanaharovi a posadil se naproti němu. Jen co se usadil, stála vedle něj Ketsuko, majitelka čajovny. Takový vzácný host jí přece nemohl ujít. Na sobě měl krásné šedivé kimono z černým lemem a z černě vyšívanými znaky, které udávaly příslušnost k rodu Takeda. Zajisté se jednalo o velmi důležitého samuraje. Jeho společník, který přišel již dříve byl určitě také samuraj. Měl podobné šedé kimono s bílým lemem, ale žádné symboly. Nemohl být tak důležitý jako ten nový. Na to měla Ketsuko nos.

Nově příchozí uskutečnil svoji objednávku ještě než se stačila majitelka nadechnout ke své naučené pochlebovačné řeči pro důležité klienty. Tímto jí dal jasně najevo, že si nepřeje být nijak rušen.

„Buď zdráv Yamashihiro-san,“ řekl konečně Nanahara, když Ketsuko odešla.

„Buď zdráv i ty Nanahara-san,“ zazněla odpověď.

„Věděl jsem, že tu budeš.“

„Věděl jsem, že to budeš vědět.“

Ketsuko donesla čaj. Podávala ho co možná nejobřadněji a co možná nejpomaleji, aby mohla zaslechnout co nejvíce z rozhovoru těchto samurajů. Yamashihiro ji okamžitě zpražil pohledem. Nedala najevo žádný strach, ale obsluhu dokončila již v poněkud méně obřadním stylu a rychle se běžela věnovat zákazníkům, kteří její péči ocení určitě lépe.

„Rád tě vidím Usami Yamashihiro!“ odhodlal se Nanahara pokračovat v jejich rozhovoru.

„Kéž bych mohl říct totéž Shibata Nanahara. Kéž bych mohl říct totéž. A netvař se tak hloupě, jako to největší neviňátko. Ty víš moc dobře, jaké následky bude mít tvé jednání. Doufám že teď nezneužíváš toho, že jsme už od dětství nejlepší přátelé. Nerozluční jako bratři!“

„Ano, jako bratři,“ povzdechl Nanahara.“

„Pořádně pokrč kolena Yamashihiro, ať se můžeš co nejvíc odrazit. Ano, tak je to správně. Nanaharo, chce to větší švih v zápěstí. Rychleji, rychleji, rychleji, rychleji!“ burácel v dojó mocným hlasem starý kengo. Cvičil ty hochy už přes dvě hodiny a po dobu hodiny nadcházející neměl v úmyslu tento stav nijak měnit.

„Tak a teď si vemte tyče a chci vidět opravdový souboj.“

Nanaharův dědeček Shibata Nagashi byl již velmi starý muž, který svoji muša šugjó zakončil již před mnoha lety. Přesto však zůstával jedním z nejlepších kengo v kraji. Za dnů svého mládí si dokonce vysloužil respekt mnoha Daimjó. A teď své umění předával těmto mladíkům, svému vnukovi a jeho nejlepšímu příteli. Yamashihirův otec padl před několika lety v bitvě za lorda Takedu, stejně jako Nagashův syn – otec Nanahary. V Yamashihirově rodině ale nebyl žádný muž, který by mladíka mohl učit šermířskému umění a základům bušido. A tak po Nanaharově naléhání starý kengo souhlasil, že bude vyučovat oba chlapce.

Jak Nagashi vzpomínal, slunce značně pozměnilo svou polohu a obloha dostala rudý nádech. Náhle zazněla rána. Jedno tělo dopadlo na tatami. Nanahara byl poražen a Yamashihiro vítězně mával svou holí. Vzápětí však podal ruku svému příteli a pomohl mu vstát.

„Pěkný zápas chlapci. Velmi pěkný,“ poznamenal jejich učitel.

„Jsi lepší šermíř Yamashihiro,“ řekl Nanahara.

Nagashi byl rád, že to jeho vnuk uznal. Nikdy by mu to sice otevřeně neřekl, ale jeho přítel byl skutečně lepší. Nebylo pochyb, že Nanahara bude schopen naučit se většinu technik, které starý mistr zná. Ale Yamashihiro, ten měl výjimečný talent.

„Tak a teď ještě poslední cvičení“ řekl Nagashi a pobaveně sledoval nelibý výraz udýchaných a zpocených mladíků.

„Běh k jezerůůůů!“ vyhrkl kengo div se nezadusil smíchem.

„Běh k jezerůůůůůů!“ zakřičeli chlapci, uklonili se svému mistrovi, podívali se na sebe a rozběhli se jako o závod.

„Tehdy to byly krásné časy,“ dodal, „Ale kvůli tomu jsi určitě nepřijel. Kde máš svůj doprovod.“

„Dal jsem jim rozchod po městě a pak jsem se vydal sem. Nepřišel jsem tě zatknout a ty to dobře víš. Protože jsi můj nejlepší přítel, tak vím že jsi musel mít nějaký důvod proto co jsi udělal. Tedy alespoň doufám.“

„Hai, jako vždy máš pravdu. Mám svůj důvod. A věřím, že by se v podobné situaci stal i tvým důvodem,“ odpověděl Nanahara.

„Co? Tak už sakra mluv. Co je tak důležité, že jsi všechno zahodil a stal si se róninem!“

„Tvůj milý daimjó Nobutora je pěkně vypočítavý a sobecký a tupý parchant. Nyní, když jsem vystoupil z jeho služeb, necítím potřebu mluvit o něm jen v dobrém.“

„Nevěřím, že bys pouze kvůli osobním pocitům vypálil celou vesnici,“ konstatoval Yamashihiro.

„Nevypálil.“

„Myslel sem si to.“

„Takže připouštíš, že ti Nobutora lhal,“ zkusil Nanahara.

„Možná, ale teď mi to konečně všechno vysvětli. Proč jsi neuposlechl rozkaz bránit hranice provincie Sagami.“

„Protože ten rozkaz byl špatný. Byl by to masakr. Nepochybně bych přišel o většinu mužů.“

„Nesmysl. Nobutora je možná sobec a egoista, ale ne hlupák. Poslal tě tam jako svého nejlepšího stratéga,“ namítl Yamashihiro.

„Právě proto, že jsem jeho nejlepší generál, tak mi bylo jasné, že se ta bitva nedá vyhrát. Ale jak si řekl, Nobutora není hlupák. Počítal s tím, že způsobím nepříteli co největší ztráty a vlákám ho hlouběji na území rodu Takeda. Taišo Usaga měl potom tuto armádu zcela zničit.“

„No dobře, zřejmě to nebyl nejlepší rozkaz, ale byl to rozkaz. A my jako samurajové svého pána musíme tyto rozkazy plnit. Navíc tato strategie by nakonec byla vítězná. Myslím, že v tom bylo něco víc.“

„Druhá armáda,“ řekl smutně Nanahara. „Měla postupovat severozápadně od našeho ležení. V cestě jí ovšem stála vesnice. Tato armáda nebyla tak velká jako ta první, ale vesnici by nepochybně zničila. Nobutora o druhé armádě věděl díky svým šinobi, ale vesnici ani nevaroval, natož aby ji ochránil. Po porážce první armády jsem měl Usagovi pomoci uštvat i tu druhou.“

„Myslím,že vím co jsi udělal,“ zamyslel se Yamashihiro. „Překvapil jsi druhou armádu a zachránil vesnici.“

„Ano. Potom jsem poslal část svých mužů spolu s informacemi o postupu první armády taišo Usagovi. Předpokládám že zvítězil.“

„Hai.“

„Já a zbytek mých mužů, jsme pronásledovali zbytek druhé armády.“

„Už mi to začíná být jasné. Poté, co se Nobutora dozvěděl, co jsi udělal, tě prohlásil za zrádce. Nechal vypálit tu vesnici a řekl, že jsi ji radši zničil, než aby to udělal nepřítel. Když se tví muži dozvěděli, o tom že tě čeká poprava, jednomyslně se za tebe postavili a stali se z vás róninové.“

„Přesně tak. Až později mi došlo, že neuposlechnutí rozkazu nebylo to nejhorší. Moje strategie byla ve všech ohledech efektivnější než jeho a to by mu pravděpodobně vyneslo pěknou ostudu mezi ostatními daimjó. A tak musel rychle jednat.“

„No jo, tys byl vždycky lepší stratég,“ řekl Yamashihiro smutně.

Zadrnčeli luky a z malého lesíku na kopci vyletěla další salva šípů. Dole v údolí tak opět přibylo několik desítek mrtvých samurajů, jejichž sašimono ukazovalo příslušnost k rodu Hojo. Kapitán Kenshin neměl mnoho práce. Stačilo stále jen opakovat:„Pal.“

Teprve teď docházely mladému kapitánovi genialita plánu generála Nanahary. Zkušený taišo věděl, že jeho protivník vyšle jízdní oddíly na kopec, aby odtud podpořily útok na síly generála Yamashihira dole v údolí. Nechal proto v lesíku na kopci vedle čtyř set lučištníků také sto Yari samurajů, přestože věděl, že jeho přítel tam dole potřeboval každého muže.

Sebevědomá jízda zaútočila na lučištníky. Malého oddílu Yari samurajů ukrytých v lese si všimla až příliš pozdě a o pár okamžiků později se již její útok tříštil o hradbu kopí.

Kapitánovi lučištníci teď mohli nerušeně odvádět svoji práci. První útok no-dači samurajů klanu Hojo značně prořídl, ještě než dosáhl pozic taišo Yamashihira. Teprve nynější vlna zasáhla samuraje v údolí téměř plnou silou. Lučištníkům docházeli šípy. Přesila rodu Hojo byla stále mohutná. Zdálo se jen otázkou času, kdy bude tenká linie generála Usami Yamashihira prolomena.

„Přezbrojit,“ zazněl velitelský hlas nahoře na kopci. Bezmála pět set mužů tasilo během okamžiku svoje katany.

„Klínová formace!“ Za necelou minuty byli samurajové sešikováni.

„Napadneme z boku hlavní voj,“ zahřímal odhodlaně Nanahara. „Útok.“

Přestože do bitvy vstupovala Hojova vojska s trojnásobnou převahou, radoval se toho dne z vítězství daimjó Takeda Nobutora. Generálové Nanahara a Yamashihiro ještě téhož dne slavnostně obdrželi hodnost hatamota.

Den se pomalu chýlil ke konci a klientela čajovny se neustále obměňovala. Jen dva samurajové tu trávili již čtvrtou hodinu.

Nanahara dopil svůj poslední šálek:„Takže zítra se to rozhodne. Vmanévroval jsi nás sem opravdu hezky. Ještě aby ne, s tolika muži.“

„A co sem měl asi tak dělat. Dostal jsem rozkaz eliminovat vzbouřené róniny!“ bránil se Yamashihiro.

„To pro tebe jsem! Vzbouřený rónin?“

„Jistěže ne. Jsi jako můj bratr, vždycky jsi byl. Kdybych byl v tvé situaci, pravděpodobně bych jednal stejně. Ale já v ní nejsem. A tvůj nepřítel je bohužel jediný muž, proti kterému nemůžu nijak zasáhnout. Je to muž, kterému jsem přísahal věrnost na svůj život. A já tu přísahu neporuším. A i kdyby, ničemu by o nepomohlo,jen by to vedlo k dalšímu utrpení.“

„Ano dva velcí generálové včele obrovské armády jdou od vítězství k vítězství. Až jednou by je překvapila porážka a vše by bylo vlastně k ničemu.“

„Přesně tak,“ reagoval Yamashihiro.

„Já ale nenechám povraždit své muže jen kvůli zraněnému egu našeho daimjó!“ rozlítil se Nanahara.

„Jen se nedělej. Přestože jsem tě zahnal do kouta a mám víc mužů, ty máš stejně eso v rukávu. Ty totiž vždycky nějaké eso máš. A i kdybych třeba zvítězil, bude to stát život většinu mých samurajů. A samozřejmě všechny tvé.“

„Hai. Zdá se, že jsme uvízli v patové situaci,“ řekl Nanahara nyní již klidně.

Venku pomalu zavládla tma a Ketsuko se připravovala na to jak oběma samurajům šetrně sdělit, že její čajovna již zavírá. V okamžiku, kdy k nim však došla, se oba zvedli, zaplatili, jeden druhému se uklonili a beze slova odešli.

Svítání zastihlo dva samuraje oděné pouze v tabi, kterak za asistence svých důstojníků oblékají Yoroi. Tento proces probíhal pomalu a velmi obřadně. Napřed do, potom suneate, tsurulbaširi, sode, eboši a nakonec kabuto. Hoate si ani jeden ze soupeřů nenasadil, aby si po celou dobu souboje viděli do tváří. Oba samurajové poklekli a navzájem se uklonili. Poté do natažených rukou obdrželi své katany. Sekundanti pomalu ustoupili a vrátili se do svých oddílů.

Dohoda byla následující. Pokud zvítězí Nanahara, jeho muži se budou moci rozejít a on sám se vzdá Nobutorovi. Pokud zvítězí Yamashihiro, pak se róninové vzdají, bude jim však ponechána možnost vykonat namístě seppuku.

Začal foukat slabý jižní vítr. Slavní generálové si několik minut hleděli do očí. Náhle v naprosto stejném okamžiku oba tasili své katany a vymrštili se obrovskou rychlostí kupředu. Třikrát zazněl třesk mečů, než zaujali obrané pozice. Nyní oba dva prováděli úkroky stranou, opisujíc tutéž kružnici

Tak živě to připomínalo staré časy, kdy oba, tehdy ještě chlapci, trénovali pod dohledem Shibata Nagashiho. Teď ale jeden z nich musel zemřít. Druhý přesto nebude vítězem.

Nanahara prudce zaútočil. Provedl tři rychlé výpady s postupem vpřed. Dvakrát Yamashihiro jeho ránu kryl. Potřetí však byl zasažen do spodního plátu levé nohy. Úder však postrádal sílu a přesnost, aby způsobil sečné zranění. Narušil však obráncovu stabilitu, který tak byl nucen provést úhybný kotoul vpravo, kde v poslední vteřině nastavil svoji katanu seknutí mířenému na hlavu. Využil této energie a odrazil se od svého protivníka.

Nastal čas pro další nekonečné kroužení a vyčkávání na chybný krok protivníka. Nanaharův zběsilý a téměř smrtící útok prozradil, jak veliká je jeho touha zachránit životy svých mužů.

Další pokus rozhodnout tento souboj však náležel Yamashihirovi. Zasypal svého přítele téměř desítkou kombinovaných útoků. Nanahara si ani na okamžik nepřipouštěl porážku. Odrážel všechny údery s mechanickou přesností. Také ovšem se značným vypětím sil. Po dalším odraženém výpadu se stáhl do bezpečné vzdálenosti.

Oba samurajové byli nyní zbrocení potem. Oba chtěli vyhrát. Žádný však nebyl nadšený myšlenkou, že zabije svého přítele.

Nanahara rozpoutal závěrečnou ofenzívu. Souboj dostával takřka magickou atmosféru a okolo stojící válečníci obou armád pocítili určitou bázlivost nad bitvou těchto velikánů. Soupeři se teď střídali po dvou obraných a dvou útočných výpadech. Nanahara však znenadání zvolil tři útoky. Poslední z nich mířil shora na hlavu obránce. Ten však nenastavil svůj meč. Místo toho zvolil piruetu vlevo.

V zápětí dopadla na zem část helmy následována katanou. Yamashihirova kabuto byla zbavena většiny ozdobných znaků. Kdyby byl jen o málo pomalejší ležela by na zemi i polovina jeho hlavy. On však byl dostatečně rychlý a jeho ostří zasáhlo protivníka přesně mezi tsurulbaširi a sode, odkud teď utíkal Nanaharovi jeho život a barvil nízký travní porost doruda.

„Tys byl vždycky lepší šermíř,“ vyřkl svá poslední slova Shibata Nanahara a svalil se na zem.

Chvíle, po kterou stál Usami Yamashihiro nad tělem svého přítele, se zdála nekonečná. Poprvé za ta léta cítil nenávist, protože splnil rozkaz svého pána. Nechtěl aby to takhle skončilo. A už vůbec nechtěl aby dnes umírali další lidé. Nechal si zavolat nejvyššího důstojníka róninů. Byl to sekundant jeho přítele. Až když si ho pořádně prohlédl, tak ho poznal. Byl to kapitán Kenshin. Chvíli spolu rozmlouvali. Koneckonců byl to muž, kterému jeho přítel věřil nejvíce. Poté se otočil ke svým vojákům a zvolal:„Poslou­chejte! Nanahara mě přelstil. Využil našeho souboje a dal tak ostatním róninům příležitost uprchnout. Já tuto lest neprohlédl. Přestože nakonec zaplatil životem, já svoji hanbu nemohu smít. A proto namístě vykonám seppuku. Má snad někdo námitky?“

Nikdo nepromluvil.

„Sekundovat mi bude kapitán Kenshin.“

Slunce se pomalu dostávalo do nejvyšší polohy. Yamashihiro zvolna obnažoval ostří obřadní dýky. Veřejně naplňoval slib věrnosti svému pánovi.Všichni však věděli proč to dělá doopravdy. Jedině tak si mohl zachovat čest vůči svému pánovi, ale hlavně vůči sobě a svému příteli, kterého byl nucen zabít. Poté co vrazil nůž do svého břicha ucítil strašnou bolest. Pak už nic.

Slovníček

Bušido – „Cesta bojovníka“ kodex cti, pro samuraje je to životní styl

Daimjó – titul, který užívali mocní feudálové

Dojó – místo, kde se vyučovala válečná umění

Hai – japonský výraz pro ano

Hara-kiri – rituální sebevražda probodnutím žaludku

Hatamoto – největší důvěrník daimjó. Jako jediný jej mohl vyrušit i ve chvílích, kdy si daimjó nepřál být rušen

Katana – Dlouhý, obouruční, nepatrně zakřivený meč, který byl považován za duši samuraje.

Často se nosil společně s wakizaši Katana byla kvůli své ohromné síle používana zároveň jako meč i štít. Ostří procházelo velmi pečlivým výrobním procesem.

Kengo – mistr šermíř. Kengo se obvykle vydával na muša šugjó neboli „bojovníkovu pouť“, aby si zlepšil své schopnosti.

Mon – rodinný erb

No- Dači – Velmi těžký a dlouhý meč, který byl zhruba o čtvrtinu delší než průměrné meče.

Rónin – „Vratký muž“, samuraj bez pána

Samuraj – člen privilegované vládnoucí kasty válečníků

Sašimono – identifikační vlajka připevněná na zadní části brnění. Často měla na sobě mon rodu nebo rodiny

Seppuku – poněkud mírnější název pro hara-kiri. Mezi samuraji považováno za čestnou smrt. V posledních letech upraveno tak, že umožnilo přítomnost druhého, který uťal oběti hlavu v okamžiku agónie.

Taišo – polní generál

Wakizaši – meč 30 až 61 cm dlouhý (1–2 stopy). Nosili jej samurajové spolu s katanou.

Yari – kopí používané jako obraná zbraň. Jeho délka byla u jednotlivých daimjó různá, ale průměrně činila asi 5 metrů.

Yoroi – Mezi mnoha typy brnění je toto klasické samurajské brnění. Skládalo se z do (tělové brnění), suneate (brnění nohou), tsurulbaširi (prsní plát), eboši (čepice), kabuto (helma), sode (ramenní chrániče a hoate (maska tváře).

Pozn.: Japonská jména se píší opačně než naše, takže první je příjmení – rodové jméno, druhé je teprve jméno křestní.