Drakkar

Nenecháš čarodějnici naživu

Napsal(a) Jaroslava „Tabytha“ Auterská. Součástí vydání Říjen 2007 (#4). Rubrika Povídky.

Teplý noční vánek jí odhrnul vlasy z obličeje. Usmála se a vzhlédla k obloze. Úplněk. Byla letní noc a nad krajinou se stále vznášela těžkost teplého vzduchu. Tu a tam kolem ní prolétla světluška. Sedla si do trávy a čekala… Věděla, že Janek ji dlouho čekat nenechá, jen co ho hospodář pro ten den pustí ze statku. Zamyšleně stiskla škapulíř s bylinkami, který se jí houpal na krku. Spousta lidí v této době věřila různým pověrám. Chodili za ní pro radu, která bylinka jim pomůže od bolení hlavy, která jim zaručí lásku muže … Nic, co by s trochou znalostí bylinkářství nezvládla. Občas nějaké kamarádce věštila z runových kamenů, ale všichni ji brali spíše jako nástupkyni žen jejího rodu, jako kořenářku. Vzduch začínal pomalu chladnout a Janek stále nikde. Anna se nervózně zavrtěla, upravila si lněnou sukni i halenu a znovu se podívala na cestu, která vedla od vesnice. Možná sám vytušil, že chtěla jejich lásku skončit a rozhodl se to dále neprotahovat?

„Nu, holka, toho se dneska nedočkáš,“ pokrčila rameny. Rychle se vyšvihla na nohy, popoběhla několik metrů k rybníku a začala ze sebe svlékat propocené oblečení. Během několika vteřin už byla ve vodě. Když se osvěžila, usedla na břeh a nejprve chtěla čekat, až jí uschnou vlasy, které jí teď v dlouhých mokrých pramenech spadaly na záda. Noční obloha potažená mohutnými mraky napovídala, že po horkém srpnovém dnu bude bouřka. Anna se proto zvedla a rozběhla se zpátky do vesnice.

Když už byla skoro na návsi, zarazila se, protože přímo proti ní přijížděl jezdec na koni. Vraný kůň nesl na svém hřbetě muže, který byl celý v černém, dlouhý plášť za ním vlál, takže odhaloval jeho postavu, ale obličej mu zakrýval velký klobouk. Nad jejich hlavami se zablýsklo a cizincův pozdrav se v zápětí ztratil v zadunění hromu.

„Děvče, kde je tady hostinec?“ zeptal se, když hřmění utichlo.

„To musíte zpátky, zatočit do leva a potom,“ zarazila se a chvíli přemýšlela. „Já vás tam radši zavedu. Pojeďte za mnou.“

„Kdepak, panenko, začíná pršet, pokud mě chceš odvést sama, pojď ke mně nahoru.“

Anna chtěla protestovat, ale to už se ocitla ve vzduchu a během chvilky seděla na koni a zády se tiskla k neznámému cizinci. Překřikovala vítr i hromobití a zavedla ho až k vesnické hospodě. Když k ní dojeli, z nebe už padaly provazy vody a oba byli promáčení jak myši. Chtěla seskočit z koně a rychle běžet domů, ale než se vzpamatovala, neznámý ji impulzivně zadržel, otočil k sobě a políbil. Nejdřív byla v šoku, ale pak se jí silně rozbušilo srdce a polibek mu vrátila. Chvíli tak zůstali, cizinec potom Annu pustil na zem a ona se beze slova rozběhla po cestě ke svému domu. Podivně rozpálená a zmatená.

Ráno se probudila do slunného dne. Chvíli zápasila s rozčesáváním zacuchaných vlasů a poté poklidila světnici. Dědeček ležel v posteli a popíjel čaj z bylinek, který mu Anna připravila. Už několik týdnů ležel se zápalem plic. Když Anna sklidila po obědě, rozhodla se, že se půjde podívat na náves, jestli už se neroznesly zvěsti o tom cizinci, který v noci přijel.

Nečekala, jaké překvapení ji čeká. Hned, jak se objevila, se k ní rozběhly Kateřina i Eliška a naléhavým šepotem jí sdělovaly co měly na srdci.

„Aničko, musíš se schovat! Přijel sem nějaký muž, až z Prahy!“ šeptala Kateřina a táhla spolu s Eliškou Annu pryč.

„Poslala pro něho vrchnost. Že prý je tady čarodějnice!!! A ta čarodějnice máš být ty,“ zadýchávala se Eliška.

„A všude se na tebe ptá, vyzvídá už od božího rána,“ dodala Kateřina a už byly všechny skoro za vesnicí.

„Kdo to je?“ zmohla se Anna na prostou otázku.

„Prý inkvizitor, už dostal na hranici mnoho čarodějek,“ zašeptala Eliška a v očích se jí objevily slzy. „Aničko, musíš odtud zmizet!!!“

„Nemohu opustit dědečka, to nejde,“ zavrtěla Anna hlavou a zeptala se děvčat: „Vy jste s ním mluvily?“

Obě zavrtěly hlavou a Kateřina promluvila: „Ale viděly jsme ho, je hezký, vysoký a tmavovlasý… ale poslal na smrt už tolik žen jen za to, že pomáhaly lidem léčit nemoci.“

Anna pokývala hlavou, ten cizinec, co jí v noci ukradl polibek, ji přijel usvědčit z čarodějnictví.

„Já nemohu utéct, musím se starat o dědečka. Jestli mám umřít, stejně umřu. Co se má stát, se stane,“ pohodila hlavou, zvedla se z trávy a odešla.

Do konce týdne zůstávala v chalupě a ven vycházela jen v noci, když dědeček usnul, aby nasbírala bylinky. Když se hned první večer vracela z lesa, potkala toho muže zas. Objevil se jak ranní mlha nad vodou, až se ho lekla.

„Kampak, panenko?“ zeptal se hlubokým hlasem a Anna měla možnost prohlédnout si jeho obličej. Ostré rysy zmírňovala slušivá bradka a jeho hnědé oči se jí zarývaly pod kůži.

„Do toho vám nic není. Za to, co jste udělal včerejší noc, bych s vámi neměla mluvit vůbec,“ odsekla a chtěla pokračovat v cestě. Ale on jí ji zastoupil. „Co ode mě chcete? Ani vás neznám!!!“ vykřikla a blýsklo jí v očích.

„Líbíš se mi, panenko… moc se mi líbíš.“

„Neznám ani vaše jméno,“ pípla a zarývala pohled do prachu cesty.

„Jindřich… víc vědět nepotřebuješ, vážně ne. Mám tady jistou povinnost, ale ty jsi milé zpestření.“ Usmál se na ni a jak na něj překvapeně hleděla, objal ji rychle kolem pasu a políbil. Anna se chvíli bránila, ale poté mu opět podlehla. A ztrácela se v náručí muže, který ji sem přišel odsoudit a popravit.

„Pusťte mě,“ odstrčila ho od sebe, sebrala ze země košíček s bylinkami a utíkala domů.

Jindřich jen stál a díval se za utíkající dívkou, která ho okouzlila svýma divokýma, modrýma očima. Neznal ani její jméno, ale měl pocit, že ji zná celou věčnost. Že ji zná celý život, možná ne jen jeden život? Zavrtěl sám nad sebou hlavou. Měl tolik žen, samy se mu vrhaly do náručí, lezly do postele a dělaly, co mu na očích viděly. Ale žádná nebyla taková. Tak krásná, tak volná, vonící senem a svobodou, vonící lepšími zítřky a životem. Celý dnešní den shromažďoval důkazy proti té, kterou sem přijel odsoudit a jako jeden z pražských inkvizitorů také popravit. Zdá se, že se jedná o dívku z rodiny, kde se všechny ženy věnovaly bylinkářství. Její otec zemřel ještě než se narodila, babička a matka uhořely při požáru části lesa před pár lety. Nikdo z vesnice nevěděl, co tam dělaly, prý nějaké temné čáry a kouzla. Ale mladá Anna Sochorová žije teď jen se svým dědečkem. Až vyřeší záležitost s ní, zjistí si něco i o své krásné neznámé, a pokud její rodina dovolí, odveze si ji do Prahy.

Anna za sebou zabouchla dveře své komůrky a rozplakala se. Nějaká neskutečná síla jí svírala hrudník a ona s tím nedokázala vůbec nic udělat. Jen plakat. Cítila něco tak zvláštního, a když si ho vybavila za zavřenýma očima, podlamovala se jí kolena. Když se na ni podíval těma uhrančivýma očima, nemohla jinak než se nechat políbit. Ale on ji přijel zabít, přijel ji připravit o život. Co se to s ní dělo, mohla takhle vypadat láska?

„Kams dala hlavu, holka nešťastná,“ povzdechla si, rozložila bylinky na síto, aby mohly prosychat a ulehla.

Celý týden Jindřich čekával, až se Anna bude za tmy vracet, pokaždé jí zastoupil cestu, pokaždé si ukradl pár polibků. Ptal se jí na její rodinu, na jméno, ale ve chvíli, kdy s těmito otázkami přišel, vždycky utekla. Pomyslel si, že má možná manžela, proto se mu tolik brání. Přes den se snažil na ni nemyslet a sháněl důkazy proti Anně Sochorové. Když uplynul týden ode dne, kdy po půlnoci vjel do vesnice, měl důkazů tolik, že se mohl spolu s vesničany, kteří svědčili proti této ženě, vypravit do jejího domu a zatknout ji. Vesničané ho ujistili, že Anna se ani nepokusila o útěk a je pravděpodobné, že o jeho přítomnosti ani neví. Místní dívky si k ní prý chodily pro radu ohledně lásky a chlapců, ale všechny se jí trochu bojí, snad jí nic neřekly. Jinak by byla dávno pryč.

Anna se vzbudila do srpnového rána, postarala se o dědečka a chystala se obstarat celé hospodářství. Otevřela dveře, vyšla a dvůr a zarazila se. Všichni, kdo ji z vesnice nenávidí v čele s mužem, se kterým strávila všechny večery v uplynulém týdnu, stáli před plotem a nejspíše čekali, že sama vyjde. Vůbec je neslyšela, měla tolik práce s dědečkem… proboha co si on bez její pomoci počne? Snad se o něj budou starat Kateřina s Eliškou, snad… Neřekla ani slovo, otevřela vrátka a vzpurně se podívala do Jindřichových překvapených očí.

„Vím, proč jste tady, pokud je to můj osud, můžeme jít,“ řekla chladně a nastavila ruce, aby jí je mohl starosta svázat.

„Ty jsi Anna Sochorová?“ zeptal se Jindřich a pořád nevěřil, co se to vlastně děje. Miloval ji, bože… Zamiloval se do ní a teď zjistil, že ona je ta, kterou má odsoudit k smrti?

„Mohl by se někdo z vesnice starat o mého dědečka? Je nemocný,“ to byla její poslední slova, poté se k místům, kde stála budova s jednou místnůstkou, soužící jako vězení, vydala sama a bez postrkování ostatních. S hlavou celou dobu vztyčenou.

Byla sama. V temnotě své kobky a mohla jen přemýšlet. Hlavou se jí honilo tolik myšlenek, že měla strach, že jí praskne… Bože, jak jsem se dostala do téhle situace? To jsem se úplně zbláznila? Měla jsem utéct, o dědečka by se postaraly Eliška s Katkou… A teď mám umřít proto, že jsem pomáhala lidem? Proto, že jsem léčila jejich nemoci. Copak nestačilo, že jakmile pošlo nějaké zvíře, hned svalovali všichni vinu na má bedra? A když jsem zvířeti nebo člověku pomohla, nevěnovali tomu přílišnou pozornost…Všechny dívky za mnou chodily s žádostí o předpověď budoucnosti, i starostova dcera Markéta. Ale to teď nikdo nepřizná. Někdo si postěžoval vrchnosti a můj osud je zpečetěn. Ani útěkem bych si nepomohla, stejně by mě dostihli…

„Potřebuji vyslechnout vězenkyni!“ houkl Jindřich toho dne odpoledne na muže, kteří u vězení drželi stráž. Ti se poslušně sebrali a opustili budovu s tím, že budou čekat před ní.

Vešel do tmavé cely a zahlédl ji, jak se krčí v koutě. Srdce mu nad ní usedalo, ale sám nevěděl, co má dělat.

„Tys věděla, kdo jsem?“ zeptal se přímo.

„První večer ne, potom ano.“

„Proč jsi něco neřekla?“

„Co bych ti měla říkat? Já jsem ta, kterou jsi sem přijel zabít, tak se mě nedotýkej? Věděla jsem, že zemřu, vím to i teď, ale nemohla jsem si pomoct, tak silně mě k tobě něco táhlo. A smrt z tvých rukou bude milostí, ne utrpením,“ pousmála se smutně a odevzdaně.

„Já tě přeci nemohu odsoudit, nemohu tě zabít!“

„Je to tvá práce, jsi inkvizitor. Neudělala jsem nic, co bych považovala za špatné. Ale tahle společnost je zkažená, nenávidí mě a nikdy mě nepřijme. A tebe bych jen stáhla do té nenávisti s sebou.“

„Miluji tě, Aničko… Já nevím, jak se to stalo, ale miluji,“ zašeptal a poklekl před ní na zem. Vzal její tvář do dlaní a líbal ji jako by to bylo naposledy v jejich životě – co když by to opravdu naposledy bylo? Když ji na chvíli pustil, pohladila ho po tváři a podívala se mu do očí.

„Je tvým posláním mě zničit, já se bránit nehodlám. Já měla pomáhat lidem, kteří si to zasloužili, tys byl stvořen, abys mě zastavil. Dělej co musíš… a už za mnou nechoď,“ poslední slova pronesla chladně, jako když z ledovce odsekávají kousky ledu, a odvrátila od něj tvář. Nechtěla, aby zahlédl slzy, které jí vstoupily do očí, ale čekala, že se urazí a rychle odejde, přesně tak se stalo. Až když se vrátili muži na stráž, se rozplakala naplno.

Další den se neukázal a ona věděla, že den její popravy se blíží. Nic nezapírala, ze spolku z ďáblem ji zatím neobvinili, ale ačkoli se necítila jako čarodějnice, proč by jim odporovala?

Odpoledne, po střídání stráží, se otevřely dveře její cely a strážní ji vyvedli ven. Sluneční světlo ji po několika dnech v temném žaláři bodalo do očí. V čele průvodu šel Jindřich, ani na ni nepohlédl. Anna šla, z každé strany jednoho muže, a za ní všichni obyvatelé vesnice. Zahlédla Kateřinu a Elišku, obě měly oči zalité slzami.

„Co dědeček?“ křikla Anna.

„Staráme se o něj,“ odpověděla Kateřina, Eliška pro slzy nebyla schopna mluvit. Procesí prošlo vesnicí a mířilo cestou k rybníku. Anna nechápala, co se bude dít? Když zastavili u rybníka, přistoupil k ní konečně Jindřich.

Tvářil se ostře a nepřístupně, ale přesto zašeptal: „Ničeho se neboj, tohle nebude bolet.“

Poté se otočil k vesničanům a promluvil pevným hlasem: „Obžalovaná Anna Sochorová zatím nepopřela, že se věnuje bylinkářství, vykládání budoucnosti a jiným praktikám černé magie, ale ještě jí nebylo dokázáno přímé spojení s ďáblem. Na jejím těle nebylo nalezeno žádné ďáblovo znamení, a proto se musí zkouškou vodou dokázat, zda s ďáblem není spojena vnitřně. Proto bude hozena do vody, a pokud jí ďábel pomůže a ona vyplave, bude shledána vinnou, odsouzena a popravena provazem.“

Velká část davu zajásala, Anna byla zmatená. Co má tohle znamenat? Když vyplave, popraví ji. Když nevyplave, utopí se!!! Strážní zkontrolovali, zda má opravdu pevně svázané ruce, a odváděli ji na místo, kde je hned u břehu velká hloubka.

Poslední, co Jindřich viděl, byly její překvapené modré oči. Potom ji muži hodili do vody a hladina se za ní zavřela. Zavřel oči. Zabil ji. První ženu, kterou v životě miloval. Jen kvůli hloupé povinnosti, kvůli víře v to, co dělal. Kvůli víře v to, že nesmí nechat jedinou ďáblovu služebnici naživu. Kéž by ale věřil, že ve spolku s ďáblem byla. Ona! Taková čistá… V tu chvíli na hladinu dorazily vzduchové bublinky a během chvíle se vynořila také Anna a začala kolem sebe zoufale máchat svázanýma rukama.

„Ďáblova děvka, vidíte to?“

„Satan ji spasil, je to jeho dítě!“

Davem vesničanů to začalo šumět a Anna se dál zmítala na hladině a lapala po dechu. Muži ji vytáhli a ona mokrá jako myš, ale pro Jindřicha neskonale krásná, pomalu nabírala dech.

„Zkouška vodou rozhodla, ďábel ji poznamenal, Anna Sochorová bude zítra ráno oběšena za vesnicí,“ ohlásil ztěžka Jindřich a dalo mu obrovskou práci, aby se mu netřásl hlas. Vydal povel, aby Annu odvedli zpět do cely, a svižným krokem odešel do vesnice.

Zítra ráno ji oběsí a on sám je ten, který rozhodl. Ale co mohl dělat? Vrchnost rozhodla, že tato žena musí zemřít, a ona se nebránila, vůbec se nebránila. Bože, a když ji chtěl ušetřit oprátky, ona vyplave a podá tím důkaz o spolku s ďáblem!!! Přecházel po místnosti jako lev v kleci a nevěděl, co má dělat. Chtěla smrt a on nechápal proč, poslala ho pryč… Sebral klobouk a vydal se do její cely. Odvolal stráž s tím, že potřebuje od odsouzené poslední výpověď před smrtí a vkročil za ní. U nohou jí seděla krysa, která se jeho příchodem polekala a utekla do bezpečí své skrýše. Anna sebou cukla a probudila se. Vzhlédla k němu a trpce se usmála.

„Řekla jsem ti, že už tě nechci vidět, Jindro!“

„Musel jsem přijít, je toho tolik, co ti chci říct, a měli jsme tak málo času! Jak mám dát pokyn, aby ti nasadili na krk oprátku, když toužím po tom, abys se mnou zestárla?“

Políbili se svým posledním polibkem a ještě hluboce před svítáním, které mělo Annu připravit o život, Jindřich odešel, musel. Toužil ji až do konce svých dnů držet v náručí, ale nemohl. Nesměl!

K ránu se zatáhlo a ten den slunce zpoza mraků nevysvitlo. Za kuropění pro Annu přišli. Ženy jí svázaly vlasy do drdolu na temeni a muži ji odvedli pomalým průvodem k postavené šibenici. Už jí bylo všechno jedno, zemře tak, jak vždy chtěla, s láskou v srdci. Nezáleží, jestli teď, nebo za padesát let. Cítila silnou lásku a jen proto, aby Jindřich sám dostál své povinnosti, byla ochotná zemřít. Jen aby on unikl trestu. Ačkoli on se o jejím důvodu, proč se vzdala života, nikdy nedozví. Nejprve odmítala opustit dědečka, ale když je o něj dobře postaráno… Zemřela by tak jako tak. Jindra je silný muž, bude žít dál i bez ní.

Mezi přihlížejícími opět zahlédla uslzené přítelkyně, dokonce i Janka, kterého neviděla sice jen pár dní, ale událo se během nich tolik věcí… Připadal jí jako cizinec, ne jako její dětská láska. Ale ona vnímala jen jeden pár očí. Střed jejího vesmíru, to poslední, co spatřila, než jí smyčka provazu pevně sevřela hrdlo. A na smutnou krajinu začaly padat kapky deště.