Drakkar

Exorcismus

Napsal(a) Pavel „Goran“ Veselský. Součástí vydání Červen 2010: Sen a šílenství (#20). Rubrika Povídky.

S démony nejsou žerty a posedlost může být hodně nepříjemná. Naštěstí existuje možnost démona vyhnat exorcismem, o kterém je tento příběh.

Toužil po skutečné moci, po moci nad vlastním osudem a dušemi jiných, moci převyšující jakoukoli světskou moc. Magické knihy mu mohly pouze otevřít cestu, ale plody tohoto poznání mohl sklidit jen praktickým prováděním rituálů. Žádná cesta není rychlejší než vyvolávání démonů, a on se nebál rizika.

Jedna z postranních kaplí gotické katedrály. Před sochou anděla s plamenným mečem tiše klečí asi třicetiletý muž. Po čele mu stéká pot a v očích má strach. Jen někde hluboko vespod se skrývá naděje. Po jeho levici stojí postarší kněz; soustředěně se dívá do andělových očí a hlasitě pronáší latinské modlitby.

Zpočátku se mu dařilo, jako dobrý právník dokázal i bez zkušeností mnohé rituály vylepšit tak, aby se démon neměl ve smlouvě čeho chytit. Pokaždé se důkladně připravil očišťováním a meditacemi. Několik prvních invokací se proto zdařilo a ty, které se nezdařily, alespoň skončily úspěšným odvoláním démona. Jeho sebevědomí rostlo, a tak si nevšiml, že se dostává pod vliv těch, jejichž služeb využívá…

Kněz pokládá pravou ruku na hlavu klečícího. Ten už se nepotí, horečka poprvé po několika měsících ustoupila a jeho smysly už nejsou zastřené. Strach si v jeho srdci vyměňuje místo s nadějí. Skutečné vysvobození je však ještě daleko.

Mefisto, jeden z nejmocnějších démonů. Mohl mu zajistit neomezené vědění a schopnosti, se kterými by si dokázal podmanit většinu pekla a celé své okolí. Jenže tentokrát se nevyhnul upsání vlastní duše. Nějakou dobu jen využíval schopnosti si vybavovat znalosti ze všech knih světa, jakoby je mnohokrát přečetl, ale pak musel začít platit. Démon mu nechal život, ale udělal mu z něj peklo už na zemi…

Kněz bere do ruky kropenku a stříká na druhého muže svěcenou vodu. Ten najednou křičí bolestí. Odehrává se v něm vnitřní boj – démon se už nechce dál skrývat a dere se na povrch.

Začalo to horečkou a migrénou, pak se mu začaly zatemňovat smysly a neustále slyšel hlasy, které se mu posmívaly a ponižovaly ho. Smůla se mu lepila na paty, z práce ho vyhodili a snoubenka ho opustila. Po pár týdnech se začaly objevovat záchvaty, kdy nad sebou ztrácel kontrolu, tělo si dělalo, co chtělo a on křičel, ale nevěděl co.

V tomhle stavu měl ohromnou sílu. Jednou se zapletl do rvačky a zmlátil na jednu hromadu osm silných mužů najednou. Jeden z nich to skoro nepřežil. Policisty málem potkal stejný osud – nezastavil ho ani výstřel z pistole, ale když se jeden ze strážníků začal dovolávat pomoci Panny Marie, síly ho naráz opustily a on omdlel bolestí z té rány.

Posedlý omdlévá, ale stále klečí. Oči má zavřené a kněz zvedá jeho víčka. Je vidět jen bělmo, zorničky jsou schované úplně nahoře.

Většina přátel ho opustila, ale jeden z nich, jeho advokát, na něj nezanevřel úplně. Byl mu dost zavázaný, aby ho i přes odcizení mezi nimi hájil, a dost výřečný a znalý právních kliček, aby soudce přesvědčil o svém názoru na duševní zdraví obžalovaného.

Posedlý sebou divoce škube. Křičí nadávky a snaží se zvednout a zaútočit na exorcistu, ale jakoby byl spoután neviditelnými řetězy.

Psychiatrická léčebna. Život v ní byla jedna velká horečka, jedno otupělé utrpení. Démon a sedativa spolu sváděla válku o jeho vědomí, vlastní vůle byla ta třetí vzadu, po které obě znesvářené strany šlapou. Nevěděl, jak dlouho trvalo, než ten člověk přišel. Tehdy ho z blouznění probudila ostrá bolest. I přes otupělost z tišících léků cítil, jak se démon stahuje, nemohlo ho to bolet víc. Nad ním stáli jeho ošetřující lékař a kněz s křížem. Kněz prohlásil: „Tohle je případ pro mne, ne pro vás. Je posedlý.“

Kněz si démonova povykování nevšímá, dál pokračuje v latinském zaříkávání. Už se neobrací k Bohu, andělům a svatým, oslovuje přímo démona:

„Ve jménu Všemohoucího Boha ti přikazuji, nečistý duchu, prozraď své jméno!“

„Moc dobře tě znám a ty znáš mě, jsem Mefisto! Už jsem ti vládl, a zase si vezmu, co mi patří!“

Chvilku je ticho. Kněz není překvapený, tušil to, ale dál si nevystačí s textem rituálu. Přechází do své mateřštiny:

„Vlastně bych ti měl poděkovat, démone. Moje pýcha byla obrovská, nikdy bych se nesnížil k přiznání, že je ještě někdo nade mnou. Tys zlomil mou vůli, ponížil mne a rozbil mou pýchu na kusy, tys mne zabil, abych se mohl znovu zrodit z milosti Ježíše Krista. Naučils mne netoužit po moci nad tímto světem, a vysvobození mne otevřelo moci Ducha Svatého, který skrze mne koná ještě větší činy než kdokoli z vás démonů. Jsem si jistý, že podobnou službu jsi tomuhle chudákovi už poskytl. Teď jdi k patě Božího trůnu a přijmi spravedlivý rozsudek!“