Drakkar

Cena života

Napsal(a) Roman „RomiK“ Hora. Součástí vydání Říjen 2007 (#4). Rubrika Povídky.

Obloha bělostná stejně tak jako pokrývka, která přikryla zemi i holé stromy. Taková je zima. Slunce je ukryté ze hustými šedivými mračny, ani paprsek jimi neprojde aby potěšil oko cestujícího touto zimou postiženou krajinou.

Sever sám o sobě dokáže být krutý, ale v zimních měsících je to mnohonásobně horší. Místní to vědí, a proto mají na zimu připravené zásoby a nevzdalují se z vesnice. Nejde jen o to, že v lese mohou být hladové smečky vlků, ale vypráví se, že snad i sama Zima se prochází sněhem a odvádí do ledové říše opovážlivce, kteří by se jí chtěli vysmívat. Kdo ví, co je na tom pravdy, ale nikdo se neodváží daleko od vesnice.

Vesnička je ještě daleko, okolo ní je les, kterým vede zasněžená cesta. Během teplejších měsíců hojně využívaná obchodníky, jezdci a někdy i pěšími cestovateli. Ale v zimě… ani živáčka na ní nepotkáte. Avšak, přeci – jeden cestující putuje od jihu k severu. Jde rychle a příliš se neohlíží napravo ani nalevo. Podle oděvu je jasné, že to není seveřan. Kožené kalhoty jsou ovázané kožešinou, vysoké boty mají vnitřní kožíšek a kožešinový kabát je příliš kvalitní na to, aby byl ušit mozolnatýma rukama nějaké seveřanky. Dokonce má i meč u pasu.

Muž jde sněhem, i na cestě jej má místy až po kolena. Právě se dostal do lesa nedaleko vesničky. Stromy jsou holé, zasypané sněhem bělostným tak, že andělé by mohli závistí zblednout, a nikdy by nebyli tak bělostní.

Všude je ticho, neozývá se ani vytí vlků, ani krákání havranů. Takové ticho je vzácné a jen praví znalci si jej dokáží vychutnat. Mráz a sníh pohlcují všechny rušivé zvuky. Mrzne až praští, ale díky sněhu to není tak znát. Peřina, která pokrývá krajinu, ji milosrdně chrání před mrazem.

Za lesem, ještě než začíná vesnice, stojí osamělý srub. I ten je přikrytý sněhem tak, že není pořádně vidět. Však bystré oko jej nepřehlédne. Kdo asi žije mimo vesnici? Poustevník, vyvrhel či lovec?

Srub obývá lovec, který nepatří k vesničanům. Má výsadní právo lovit v okolních lesích a kůže i maso prodávat. Za uspořené peníze si postavil srub a nyní tráví zimu ve svém vyhřátém srubu. Za samotu je možná rád, ale možná je jeho srdce plné smutku a bolesti, bez společnosti.

Sedí ve svém příbytku a rozjímá, jak by jej ještě vylepšil. Jediná místnost jeho srubu nenabízí mnoho možností. Ohniště a vývod kouře tvoří černou kuchyni. Ta zabírá skoro čtvrtinu místnosti. Postel s truhlou na těch pár kousků oblečení, zbraní a dalšího osobního majetku zabírá další čtvrtinu místnosti. I kdyby chtěl, nemůže z tohoto udělat útulné místečko jako má starosta z vesnice.

Svatobor, jak se lovec jmenuje, se rozhlédl po místnosti. Křivě se usmál a dále se věnoval svému rozjímání. Možná kdyby sundal kančí kožešinu ze zdi a místo ní koupil ve městě nějakou tapiserii či alespoň vyšívaný koberec. Ale proč? K čemu? Ženu nemá a sám to nepotřebuje. Raději se dívá na kančí kožešinu. Toho kance ulovit nebyla hračka, málem tenkrát přišel o nohu. Pohladil se po stehně, přes lehké kalhoty byla cítit jizva.

Vstal aby přiložil do ohně a zamíchal jídlo, vařící se v kotlíku. Když míchal směs masa a několika kousků poslední zeleniny, kterou měl, uvědomil si, že ani nemá hlad. Spíše jen chuť k jídlu. Ale co, pár tolarů má, a tak by si mohl večer zajít na „jedno“ do vesnice. Chlapi ho rádi uvidí a on se od nich dozví, co je nového. Co vypukla občanská válka a císař nemá čas starat se o Západ, je vše horší. Největší zbabělci z vesnice vidí za každým kopcem nepřátelskou armádu. Ale tak zlé to není. Nejdříve by musel padnout Letuch, a to se nestane. Silné město a ještě silnější pevnost již roky udržuje znesvářené šlechtice v klidu.

Lovec se znovu usadil ke stolu. Vstal a nervózně přešel pokojem. Došel k poličce, na které bylo několik kousků cínového nádobí. Vzal si pohár a došel k truhle, na které stála láhev s tmavě hnědou tekutinou. Nalil si, upil a přivřel oči. Medovina je jeho oblíbený nápoj. A tahle se starému Ježkovi opravdu povedla. Děděk už ani nevidí na cestu, ale medovinu umí čertovsky dobrou. Postavil pohár i s lahví na stůl, posadil se a chystal si opět nalít, když se ozvalo zabušení na dveře.

Svatobor sebou trhl, roztržitě odložil pohár a zvedl se. Rozhlédl se po pokoji, nevěděl, co hledá, a ani to nenašel. Nerozhodně vykročil ke dveřím. Zastavil se a znovu se rozešel.

„Koho to sem Ďábel žene,“ pomyslel si, když otevíral.

„Pozdrav pánbůh, dobrý člověče,“ pozdravil muž stojící za dveřmi. Spíše sotva odrostlý chlapec. Svatobor jej rychle přelétl pohledem. Mrazem zrudlá tvář, třesoucí se ruce pod kožešinovým kabátem, který je moc kvalitní, aby byl ušit na dalekém severu. Kožené kalhoty a na nich připevněné kůže. Musel se pousmát, takhle se to přece nedělá. A pak si všiml zbraně – meče. Znervózněl a ucouvl. Mladík si jeho ustoupení vyložil jako pozvání dovnitř a vstoupil. Svatobor nic nenamítal, povinností každého slušného a věřícího člověka je poskytnout pohostinství potřebnému.

„Děkuji vám. Venku je svinskej mráz a já jsem na cestě od rána,“ pravil neznámý.

„Cestovat v zimě na sever je bláznovství. Pokud vás sem nepřivádí něco opravdu důležitého,“ odpověděl lovec a ukázal na židli, na které ještě před chvílí seděl. Mladík si odložil kabát a začal odvazovat kožešiny z kalhot.

„Vážně, moc vám děkuji. Daleko už bych asi nedošel,“ mladík se narovnal, zadíval se na lovce a pokračoval „Abych nezapomněl, jsem Hedor. Narodil jsme se sice v Dorskejch štítech, ale živim se jako ochránce karavan a případně i jako nájemná čepel.“ S těmi slovy poklepal na svůj meč. Všiml si lovcova nervózního pohledu. Jednoduše meč vyndal z pochvy a odložil do rohu místnosti.

„Mně říkají Svatobor. Jsem lovec. Nedaleko odsud je vesnice. Až se ohřeješ, klidně tě tam zavedu,“ nabídl Svatobor a snažil se, aby to nevyznělo, že se chce hosta zbavit. „Stejně jsem tam večer chtěl zajít a dát si s vesnickejma nějaký to pivečko. Martin vaří dobrý pivo.“

Svatobor opět přihodil pár polínek do ohně, zamíchal jídlo v kotlíku a přistrčil ke stolu další židli. Z poličky sundal druhý pohár a oběma nalil medovinu z lahve. Když sundával pohár, všiml si na poličce odloženého krátkého tesáku. Zalitoval, že nechodí doma ozbrojen. Medovina rozehřála hrdla a rozvázala jazyky. Hovor se roztáčel, Svatobor se zbavil počáteční nejistoty a Hedor přicházel z jihu, znal tedy spoustu novinek. Přišel čas na jídlo, ani to host neodmítl a s plnou pusou vyprávěl, co se děje na jihu.

„Představ si, Svatobore, že koncem léta padlo největší město Západu do rukou toho prasete De Anjense.“

Svatobor zakašlal, jak mu jídlo zaskočilo v krku. Nebyl to tedy jejich lenní pán, kdo získal navrch během občanské války. Hedor si všiml, jaká měla jeho slova účinek a sotva spolkl další sousto, pokračoval.

„Baron Nagas položil hlavu na špalek a přišel o ní. On i jeho věrný. Do jednoho je ten starej bastard nechal popravit. Šlechtici dostali meč, měšťani šibenici a bejvalej kat dostal taky šibenici, ale ne s provazem.“

Svatobor se tázavě podíval na Hedora. Chuť na jídlo ho přešla, a tak jen přidal mladíkovi do misky.

„No, pověsili ho,“ mladík snědl další sousto, „ale na řetěz.“ Hedor se zasmál nepříjemným smíchem. „Měl si vidět, jak dlouho se ten chlápek škubal.“

Lovci do smíchu nebylo. Šibenice, špalek … jednou v životě viděl v Letuchu popravu nějakého lupiče. Přísahal si, že tohle už nikdy nechce vidět. Ještě po letech občas slýchával křik mučeného. Pověšení pro něho bylo vysvobozením.

„No, ale to není všechno. Svatobore, tohle mi neuvěříš,“ mladík si otřel ústa do rukávu a pokračoval, „když De Anjens oblehl Letuch, objevil se zrádce. Velekněz se zbláznil, znesvětil kostel symboly Ďábla a chtěl otevřít brány.“

Lovec se zvedl a praštil do stolu. Prudčeji než chtěl vykřikl: „Považuješ mne za blbce, mladej? Jak by mohl velekněz Oldřich tohle udělat?“

Mladík sledoval lovce ledově klidnýma očima. Svatobor pokračoval „Možná tady na severu nemáme takový spojení s civilizací a znalosti, ale velekněze jsem jednou viděl při bohoslužbě. To byl od pohledu svatý muž, vyvolený jím, Bohem.“ Svatobor se pokřižoval.

„A vidíš. Skupinka nájemných čepelí ho sejmula v kostele. V kostele, kde on zavraždil dva mladý ministranty a povolal je z mrtvých zpět k hanebnému životu. To udělal v kostele, kde zapálil osm černých svící. Zemřel, ale věř mi, že neumíral s božím jménem na rtech.“

„A jak ty to můžeš vědět? Ještě mi řekni, že jsi u toho byl…“

„No, jak se to vezme. Dostal jsem se někam, kam jsem opravdu nechtěl.“ Hedor se zadíval na svůj meč a vzpomněl si na umírajícího starce. Na černé svíce hořící na oltáři i na mrtvé chlapce, kteří se pozvedli aby chránili svého vraha. Snad to byl výraz v jeho obličeji, snad hořký úsměv, který donutil Svatobora změnit téma rozhovoru.

„A kromě zvěstí o válce a špatných zpráv z Letuchu nic nepřinášíš?“

„No, ono není moc o čem jiným mluvit. Žrádla je málo, práce taky. Leda sloužit v armádě a to se mi moc nechce. Znáš to, když se obyčejnej žoldák jako já dostane do bitvy, většinou se nestihne proslavit a získat si prachy. Dřív někde zhebne. A to já nechci. Já chci žít. Mám rád život, i když je občas zlej.“

„A co tedy chceš dělat do budoucna? Kdo zabíjí mečem, sejde mečem.“ Svatobora mladíkova přítomnost začal znervózňovat. Dostavil se pocit svírání v břiše. Mladík neprovedl ani neřekl nic špatného, a přesto z něho Svatobor cítil klam, přetvářku a snad i vraždu.

„No, chtěl jsem se dostat na sever a třeba pracovat jako něčí ochránce nebo tak. Nevím, vyrazil jsem na sever a doufal, že tu najdu bezpečnější práci než na jihu.“ Hedor se mile usmál a trošku rozpačitě řekl „Víš jak, Svatobore, měšec už je skoro prázdnej. Jestli máte ve vaší vesnici ubytování dražší než pár grošů, mám velkej problém.“ Když dokončoval větu, díval se Hedor do země.

„Nemam páru, kolik stojí nocleh u Martina. To zjistíme, až tam dojdeme. A je dost možný, že ve vesnici seženeš i nějakou práci. Starosta se mě tuhle ptal, jestli bych mu nechtěl s něčím píchnout,“ odvážil se Svatobor zalhat. Strach se prokousával jeho myslí jako slizký červ. Mladík ho znervózňoval stále více. Chtěl ho dostat do vesnice, mezi lidi. I když odložil meč, měl z něho Svatobor divný pocit.

„Vážně? Že bych měl, u Nejsvatějšího, takový štěstí a ve vesnici sehnal nějakou práci?. To by bylo dobrý. Kdybych se měl kde upíchnout na tuhle svinskou zimu, a ještě si přijít na nějakej tolar, nebránil bych se.“

Lest zabrala, zaradoval se Svatobor. Teď už nebude problém dostat mladíka mezi lidi a tam ho nechat.

„Jestli chceš, vyrazíme. Po dnešní večer tě zvu na pivko, a když to neklapne, zatáhnu za tebe i nocleh a zejtra ráno uvidíš co a jak. Co ty na to, Hedore?“

„To beru. Díky ti příteli. Snad se ti Nejsvatější odvděčí za tvoji dobrotu.“

„Kéž by,“ pravil Svatobor, když se oblékal.

Když byli oba připravení k cestě, uhasil Svatobor oheň a vyslal Hedora před srub. Vyndal měšec s našetřenými penězi a vyrazil za ním. Chvilku přemýšlel, jestli by nebylo lepší vzít si jen část, ale potom to zavrhl. Nebude se zdržovat, aby mladík nepojal nějaké podezření. Vyšel ze srubu a nadechl se mrazivého vzduchu. Ve srubu bylo příjemněji.

Do vesnice to nebylo daleko. Po cestě dále anebo zkratkou lesem. Svatobor se rozhodl pro les. Nikdy nechodíval po cestě. Na mladíka ani nepomyslel. Venku se jeho hlava pročistila a všechny starosti byly rázem ty tam. V lese musí člověk dávat pozor na jiné věci. Brodil se po kolena sněhem, občas se ohlédl na mladíka za sebou. Ten s ním držel tempo. Byl celý zadýchaný a upocený. Do vesnice zbývalo jen kousek, skoro co by kamenem dohodil, když se zezadu ozvalo křupnutí. Svatobor se otočil a viděl, že Hedor zakopl a padl do sněhu. Svatobor se chvíli díval, jak se mladík snaží zvednout a nedaří se mu to. Že by zlomená noha? Přišel blíže a opravdu. Hedor se držel za kotník a se zaťatými zuby něco vztekle drmolil. Snažil se zvednout, ale nešlo to. Kotník byl pochroumaný.

„Počkej Hedore. Pomůžu ti. Vesnice je kousek, tam tě nějak dotáhneme.“

„To je bolest. Bolí to víc jak meč v břiše,“ vztekle naříkal mladík.

„Nehejbej se. Podívám se ti na nohu. Třeba to není zlomený.“ Svatobor se sklonil a snažil se vzít mladšího muže za kotník. Jak si klekal, všiml si, že meč je v pochvě. Uklidnil se a přestal dávat na Hedora pozor. Ten pustil kotník, opřel se o ruce a nechal Svatobora, ať prohlédne pochroumaný kotník.

„Jsem rád, že jsem tě potkal Svatobore. Je vidět, že dobří lidé ještě ze světa nezmizeli.“

Svatobor se na mladíka podíval. Jeho oči byly stejně studené jako vždy. Cosi v tom pohledu ho zarazilo. Podíval se znovu na kotník a začalo mu svítat. Vzal kotník do svých rukou a zmáčkl jej, očekával, jak sebou mladík škubne a zasyčí bolestí, ale nic se nestalo. Kotník byl pevný. Strach sevřel lovce ledovou rukou, stihl si jen pomyslet: „Co to má znamenat?“ Podíval se Hedora s otázkou vrytou do tváře.

„Jsem rád, lovče, že dobří lidé stále žijí,“ pronesl vážně Hedor a kopl lovce do brady nohou, která měla být zraněná. Lovec přepadl na znak, a než se vzpamatoval z prvotního překvapení, viděl záblesk čepele a cítil oheň v krku. Poslední co viděl, byla krev rozlévající se po sněhu stříbřitě bílém jako křídla andělů. A Hedorův obličej.

Umírající lovec chtěl křičet. Nadávat. Proklínat mladého vraha, ale hluboká rána na krku mu to nedovolila. Zalykal se vlastní krví, rukama hrabal ve sněhu a chrčel. Z plic mu unikal poslední dech, krev kouřila a páchla. Jeho vlastní krev mu páchla. Přestával vnímat zimu. Mladíkův obličej se ztrácel v mlze. Bolest a pach krve mizel někde v dálce. Vždyť se vlastně nic nestalo, jen umírá… a ani to tolik nebolí.

Tam, kde končí les, začínají ubohá políčka vesničanů. V zimě jsou ukrytá pod sněhem. Dokonce ani pach hnoje není v zimě tak silný. Mráz je k nosu cestujícího cizince, který se právě vynořil z lesa, milosrdný. Sníh, bělostný tak, že by andělé mohli závidět, přeměnil jindy barevnou krajinu na bílo. Nebýt přicházejícího soumraku a hustých mračen, jistě by se na slunci třpytil. Jenže slunko je pryč. Mraky jej zakryly a ono se neodvážilo proti nim bojovat. Již nemělo sil vzdorovat zimě a přicházející noci.

S přicházejícím večerem se ruch ve vesnici uklidňoval. Neklid byl cítit. Občanská válka zuří již několikátý rok. Sever byl částečně ušetřen. Zde bojují jen dva znepřátelení šlechtici. Ale ani ti nemají volné ruce. Lidé mohou děkovat Bohu, že je válka minula. A nejen válka, veškeré další neštěstí se jim vyhýbá. V okolí není mnoho vlků ani jiných nestvůr pekelných. Na severu není koho okrádat, a tak ani bandité zde neřádí. Bůh nad všemi drží svoji ochrannou ruku.

Vesnička není veliká. Necelá desítka chalup rozhozených mezi políčky. Nízké domky, převážně hliněné, sem tam polokamenné. Jen jedna budova je větší – snad hostinec. Tato budova je celá ze dřeva, má dvě patra a ve vesnici je úctyhodnou dominantou. Skoro všechna okna svítí a z komína se kouří. Poklidný je život věčně pracujících lidí v zimě. Zásoby jsou ukryté, a tak se snad všichni dožijí i jara. A s ním nové práce, ale i života.

K večeru je v hostinci vždy živo. Muži se sejdou a povídají a pijí. Někteří i kouří. Brzy je místnost plná pachu potu, kouře a alkoholu. A samozřejmě i jídla. Všichni se zde znají jmény, jsou sousedi a přátelé. V nouzi si pomohou. Mladí i starší jsou zde spolu. Dokonce i starosta vesnice pije s ostatními. Jeho funkce není víc než pouhá formalita. Ale i tak ve vesnici požívá několika výsad navíc. On může mluvit s výběrčími daní, domlouvat se s obchodníky a najímat žoldáky, když se v okolí vesnice objeví škodná – ať zvířecí nebo lidská. Mnozí pamatují, jak se v okolí vesnice objevil kanec. Ten kančí dobytek páchal mnoho škod – ryl v polích a tím ničil úrodu. Nikdo si na něho netroufl. Až se objevil lovec. Ten se dohodl se starostou a s pomocí chlapů z vesnice se na kance vydal. Ulovili jej, ale lovec málem přišel o nohu. Celá věc dopadla tak, že získal povolení a usadil se nedaleko vesnice. Mít takového souseda je dobré, všichni to věděli. I starosta. Však také na jeho přímluvu dostal lovec povolení usadit se nedaleko vesnice a lovit. I takovou moc může mít starosta malé vesničky.

A byl to právě on, kdo se zvedl a přisedl si k mladíkovi, který vstoupil do hostince. Když vešel a kromě své osoby vpustil do místnosti čerstvý vzduch, všichni se na něho otočili. Stačil krátký pohled a nikdo si cizince více nevšímal. Ten se usadil k volnému stolu. Sedl si sám. Když odvazoval kožešiny ze svých kalhot, všiml si několika posměšných pohledů. Všichni věděli, že takhle teplo neudrží. Všichni věděli, že lidé z jihu na severu dlouho nepřežijí. Jakmile se usadil, byl u něho hostinský. Zaoblenější muž s velkým knírem a lysinou na temeni hlavy. Mladík si tiše objednal pití. Hostinský odběhl a přišla starostova chvíle.

„Dobrý večer přeju, mladý pane. Smím se usadit k vašemu stolu?“ slušně přišel starosta. Všiml si mladíkova meče. Než zjistí více, rozhodl se jednat slušně.

„Ale jistě pane. Posaďte se, jak je libo. Stůl je velký,“ odpověděl mu mladý muž.

„No, jak bych začal…“ pomalu se rozmlouval zamyšlený starosta.

„Co třeba od začátku?“ Neslušně mu do řeči skočil mladík a napil se pěnivého nápoje, který před něho postavil hostinský.

Starosta zmlkl. Rozpačitě se na mladíka podíval. Nebyl o mnoho starší než jeho syn. A přesto byl drzý. Spratci, kteří doma ukradnou meč zbojníkovi, co si říká fotr, a zmizí ve světě. Těch měl dost. Kéž by je Nejsvatější všechny ztrestal svou paží. Snažil se na sobě nedat znát rozčarování. Je to jasné, mladík není šlechtic, ale žoldák mrzkého původu. Ti jsou nejhorší.

„Tak tedy od začátku. Předně, podívej se mladej,“ starosta si mohl dovolit nasadit familiernější tón. „Tohle je klidná vesnice, kde nechceme žádný problémy. Ozbrojence tu nevidíme rádi.“ Starosta se podíval na mladíkův meč.

„Jasně. To chápu. Vy budete místní starosta? Fojt či rychtář?“

„Jsem Veleslav, vrchnost se mnou jedná. Tudíž jsem asi starostou.“

„Výborně. S vámi jsem si přesně přál mluvit, pane. Hledám práci.“

„Jdeš na to přímo. Alespoň neztratíme tolik času.“ Starosta se zadíval na mladíka zpříma. Ten jeho pohledu neuhnul. Tvářil se sebejistě. Starosta se podrbal pod bradou a pokračoval

„Inu, pověz mi něco o sobě. Co umíš? Hodil by se nám truhlář.“ Druhá věta byla ironií, kterou mladík nepochopil. Štěstí pro starostu.

„Zacházím dobře s mečem. Nemám strach z nebezpečí a jsem ostražitej.“

„Podívej se…“ starosta se zarazil a pozvedl obočí.

„Hedor.“

„Podívej se, Hedore. Co přesně to znamená?“

„Je to jednoduchý. Neposeru se do kalhot, když se něco semele. A jelikož se neposeru, dokážu vochránit toho, kdo mi platí, a nebo někomu vylepšit úsměv. A když se to podělá hodně, umím to s mečem. Myslím, že v téhle místnosti nejlépe. Tak co, máte pro mě něco?“

„Jak jsem říkal, hodil by se nám truhlář. Pro zbrojnou tu nic nemáme.“ Starosta se do svého hlasu snažil nevložit příliš pohrdání. Slovo zbrojná a škodná si bylo velmi podobné.

„Jako truhlář? Jsem snad rolník?“ zeptal se mladík. I v jeho hlase byl cítit osten, který měl druhého urazit. A starosta se urazil.

„No, vidíš. Nejsi rolník a my tu pro tebe nemáme žádnou práci. Nepotřebujeme tu nájemnou čepel. A věř mi, že tu nechceme žádné problémy. Udělej tu nějakou výtržnost a uvidíš ten tanec. Možná jsi nejlepší šermíř ve vesnici, ale nás je mnohem víc a všichni máme rádi svůj klid.“ Starosta se zvedl a pokračoval. „Takže, ubytuj se, odpočiň si a potom mazej dál. A snaž se tu, ve jménu Boha, nezpůsobit žádné nepříjemnosti. Jsi ještě mladej, nepodělej si život.“ Starosta se otočil a odešel zpět ke svým přátelům. Za chvíli se bavil a cizince si nevšímal. Nikdo, kromě hostinského mu nevěnoval pozornost. A hostinský se mu věnoval jen proto, že mu z hosta kapaly tolary.

Hostinský Martin si také nově příchozího prohlédl. Mladý muž, krátké tmavé vlasy a holá tvář. Vyšší a trošku silnější než obvyklí návštěvníci z jihu. Možná horal. Škoda, že je zima. Kdyby dorazil v sezóně, kdy tudy jezdí kupci, karavany a cestovatelé, zaměstnal by jej jako hlídače a vyhazovače. Ale v zimě, kdy tady pijí jen vesničtí? Ale co, škoda přemýšlet. Pokud se ubytuje a zůstane do rána, zaplatí víc než všichni vesničtí dohromady a to je dobře. Každém tolar se hodí. Bůh nejsvatější promine. Tak přemýšlel hostinský, když si mladíka prohlížel.

Hedor se rozhlížel po hostinci. Jíst nepotřeboval. Nemohl utrácet zbytečně. Přeci jen, lovec neměl tolik peněz, kolik se dalo čekat. Do srubu se vracet nechtěl, takhle to bude vypadat, že ubohý Svatobor někde umrzl nebo byl roztrhán vlky. Možná vznikne i další kus legendy o tom, že jej odnesla královna Zima do svého ledového zámku.

Mladý vrah se zadíval na pivo před ním stojící. I lovec se na to pivo těšil. Možná už od rána. Určitě si říkal, jak si s vesničany popovídá a popije. Ale život jeho plány změnil. Docela drasticky. Hedor se zadíval na prostý dřevěný kříž nade dveřmi hostince. Díval se na kříž a myslel na mrtvého lovce. A nejen na něho. Myslel na mrtvé jindy a jinde. Myslel na Boha. Myslel na Ďábla. Jaký je mezi nimi rozdíl? Lidé se vraždí a nemají v sobě kouska citu. Kněží mluví neustále o lásce. Lásce k bližnímu, ženě a životu. K čemu? Odkud se bere a kam kráčí? K čemu je? Nasytí tě? Kdyby každý spoléhal jen na lásku, pojde hlady.

S těmito myšlenkami se mladík zadíval na hostinského. Kolik ten musí mít ve své truhle peněz…

Když pil Hedor třetí pivo, domluvil si nocleh. Zaplatil penězi lovce. Hosté si jej konečně začali všímat a vyptávali se na nějaké novinky z jihu. Vykroutil se, mnoho jim toho neřekl. Přemýšlel nad tím, jak se dostat k penězům hostinského. Jak se obohatit na úkor tohoto pracujícího muže. Na prostý, dřevěný kříž nade dveřmi se nepodíval.

Když odcházel do pokoje, měl v hlavě plán. Hostů sedělo v nálevně posledních pár. I hostinský již byl unaven a chodil ospale po zakouřené místnosti. Objevila se jeho žena. Jak si jí Hedor všiml, svůj plán ještě poupravil. Nebyla sice hezká, ale na to se nehraje. Žena je žena a on jich cestou moc nepotkal.

Pokoj byl malý. Hedor se jen ušklíbl. Vesnice, rolníci a jejich nuzota. Bláto, špína a puch, přesně od tohohle kdysi utíkal. Možná se někdy usadí, jako jeho otec. Ale rozhodně to nebude na vesnici. Ne mezi těmi omezenými burany, kterým z bot kouká sláma. Hodil své věci na stůl, ani nezapaloval svíčku. Musí si zvyknout na tmu. Oblečený se položil do postele. Hlavně neusnout. To je hlavní. Poslouchal hovor z nálevny a znovu promýšlel svůj plán. Pokud mu vše vyjde, nikoho nezabije. Došlo mu, že hostinské se nesmí dotknout, aby jeho loupež nevyšla najevo. Nerad by v noci utíkal do lesa. V zimě a mrazu. A co, když se něco podělá, prostě vyskočí rudý kohout ve vesnici a on využije zmatku k útěku.

Čas letěl pomalu. Hedor neustále promýšlel svůj plán, upravoval jej a vymýšlel nové a nové komplikace a jejich řešení. Ve svém životě toho prožil již dost, oproti jiným lidem. Ale tohle byla jeho prozatím největší samostatná akce. Cítil, jak se mu klepou ruce. Strach se pomalu měnil ve vzrušení. Sevřené břicho povolovalo a on se začínal těšit. Zvedl se z postele a začal přecházet po pokoji. Chodil potichu, protahoval se a rozcvičoval. Trošku se uklidnil a tak si zase lehl. A uvědomil si, že v hostinci je již ticho. Poslední hosté odešli.

Teď musí jen čekat. Dát hostinskému nějaký čas, aby se uložil, možná potěšil se svojí ženou. Hedor se pousmál. Ten starý kozel byl tak utahaný, že usne, jen položí tělo do postele. Ale stejně ho představa hostinského a hostinské dokázala rozesmát. Zvedl se. Pokud budou spolu laškovat, bude mít mnohem větší šanci na krádež peněz z truhly. Rychle se zvedl. Připjal si k boku dýku a vyrazil ke dveřím. Když bral za kliku, vrátil se raději i pro meč. Nakonec jej zase odložil a vyšel z místnosti.

Temnou chodbou se přesunul ke schodišti. Teď opatrně. Pamatoval si, jak schody vrzaly, když šel nahoru. První krok. Ticho. Druhý a třetí krok. Lehounké zavrzání. Stát. Hedor dýchal pomalu, tiše. Stál na schodech a vyčkával. Získal jistotu a pokračoval. Schod za schodem se blížil k nálevně. Konečně. Hliněná podlaha pod nohama. Studí. V nálevně je zima, když zde byli hosté, bylo zde tepleji.

Zloděj se vydal k místům, kde byl vstup do kuchyně a části obývané hostinského rodinou. Šel opatrně. Pomalu a klidně. Výhodou je, že z nálevny do kuchyně byl jen závěs. Odhrnul jej a vstoupil. Pohyboval se v neznámých místech. Věděl, že hostinský má svoji truhlu nejspíš v pokoji, kde spí. Dorazil ke dveřím vedoucím z kuchyně a otevřel. Ozvalo se hlasité zakňourání rezavých pantů. Hedor sykl. Zapomněl na opatrnost. Zazmatkoval. Pokusil se ukrýt v rohu místnosti a vrazil do několika hrnců. Nádobí se s řinčením sesypalo na zem.

Přikrčil se a vytasil dýku. Vyčkával, ani nedýchal. A pak se to stalo. Dveře se otevřely a vešel hostinský se svíčkou. Dlaní chránil plamen a svítil si na cestu. Hedor se připravil ke skoku. Hostinský se rozhlédl po kuchyni. Všiml si přikrčeného mladíka s ostrou čepelí v ruce. Oči se mu rozšířily v údivu. Vykřiknout nestihl. Vrah skočil a vrazil svoji dýku do majitele hostince. Jednou. Podruhé. Znovu a znovu. Hlavně ho umlčet. Svíčka padla a zhasla. Hedor dokončil krvavé dílo, postavil se a uslyšel nejhorší zvuk svého života – ženský křik. Ve dveřích stanula manželka zabitého. A křičela.

Vražedník ustrnul. To ženě zachránilo život. Na nic nečekala a běžela hlouběji do domu. Tam, kde mohl Hedor tušit zadní východ z hostince. Chtěl se za ní rozběhnout, ale rachot padajícího nábytku jej donutil přemýšlet. Žena si zachovala alespoň trošku duchapřítomnosti a shazovala za sebou nábytek, který cestou míjela. Mladík se otočil a běžel do svého pokoje. V době, kdy do něho dorazil, vyběhla hostinská ven. Tam spustila řev takový, že jej slyšel i Hedor.

V pokoji zapálil svíci, posbíral si svůj skromný majetek a připravil se k odchodu. Otevřel okno a převrhl svíci na postel. Ta začala hořet. Oheň nabíral na síle. Ve chvíli, kdy Hedor utíkal oknem, bylo jasné, že hostinec lehne popelem.

„Vraždááááá! Pomooooooc! Vraždááá!“ hostinská ječela, jako by ji na nože brali.

Hedor se rozběhl směrem k lesu. Bořil se po kolena do sněhu, ale díky vzrušení nevnímal zimu. Temnota ho přijala do své náruče. Několik desítek metrů od vesnice začal odpočívat. Zpocený, zadýchaný a vystrašený. Strach se zakousl do jeho mozku jako slizký červ. Stal se psancem. Odhaleným vrahem a žhářem.

„Martin, můj muž, je mrtev,“ hystericky sípala žena. Okolo ní se shromáždilo dvacet sousedů. Převážně mužů. Ženy se vystrašeně dívaly z oken. Louče hrozivě svítily. Nikdo nevěděl, co se děje. Všichni tušili, že se stalo něco hrozivého, něco, co nepamatují ani nejstarší dědkové a babky.

„Je mrtev, zavražděn,“ hlas hostinské selhával, ztrácel se v mlhách jejího žalu.

„Co se stalo? Mluv!“ Poněkud důrazněji na ni udeřil jeden z mužů. S Martinem si hrával jako malý chlapec, byli velcí přátelé, a tak se bál.

„Zabil ho. Zavraždil ho.“ Hostinská se rozhlížela kolem sebe. Chodila od jednoho muže k druhému. Všech se chytala. Nohy jí vypovídaly službu. Jednou dokonce padla na zem, do sněhu. Někdo jí postavil.

„Měl jsi mu sebrat meč, starosto!“ otočil se jeden z mužů vyčítavě na starostu.

„A jak? Koho z vás to napadlo? Co? Tebe to napadlo Jindřichu?“ bránil se starosta.

„Jindřich má pravdu. Starosto, to, že je Martin po smrti, je tvoje vina,“ otočil se další z vesničanů na starostu. V jiné situaci přítele.

„Nikdy jsi mi neříkal starosto, Františku. Cožpak pro tebe už nejsem Jenda?“

„Nechte toho, chlapi. Nehádejte se mezi sebou. Čím víc se tu hádáte, tím dál nám ten bastard uteče.“ Postarší muž držel v rukou dřevěné vidle. Jeden z jeho synů měl sekeru a druhý pořádnou sukovici.

„Ano, musíme chytit vraha,“ zvolal starosta a zamával loučí.

„A jak? Má meč. Chceš ho umlátit klackama a videlma?“ Kousavě se zeptal František. Více než starosty se ptal davu.

„Franto, podívej se kolik nás je. Je zima. Sníh!“ muž s vidlemi se nechtěl vzdát své krvelačné touhy.

„Jdu s tebou, Komárku. Počkejte na mě, hned jsme zpět,“ odpověděl muž, který jako první vyčítal starostovi, že nepřipravil cizince o meč. I několik dalších vesničanů odběhlo. Starý Komárek a jeho synové vyčkávali. Rychle se k nim přidávali další a další vesničané. Všichni byli oblečeni do mrazu. Všichni toužili po krvi mladého zbojníka.

Některé z žen plakaly do kapesníků, jiné své muže povzbuzovaly. Našly se i takové, které se snažily manžely či syny odvrátit od nebezpečné cesty do lesa.

„A co až ho chytíte? To ho, u Nejsvatějšího, zabijete?“ Franta se nevzdával. Neměl z toho dobrý dojem. Proč to všechno ráno nenahlásit vrchnosti? Zatímco se všichni na návsi dohadovali, z hostince vyšlehl plamen. Všichni se udiveně podívali na největší z domů ve vesnici. Na místo, kde mnozí z nich prožili spoustu příjemných chvil se svými přáteli. Plameny se rychle rozšiřovaly a pohlcovaly celý hostinec. Naštěstí stál daleko od ostatních domů, a tak nehrozilo, že zapálí něco dalšího. Hostinská se zhroutila na zem. Byla odnesena do jednoho z baráků. Tam se jí ujaly dvě ženy.

„Lidi, musíme ho dostat. Spráskat a předat vrchnosti,“ hlásil starosta.

„Ne, musíme ho chytit, zmrskat a zabít. Pověsíme ho na nejbližším stromě!“ oponoval mu jeden z Komárkových synů.

„Jen co ho chytnem, já toho svinského nedomrlce umlátím,“ vyhrožoval druhý Komárkův syn. Jejich otec jen zašermoval vidlemi do vzduchu.

„A co Zima? Nebojíte se legendy? Nemáte strach, že vás v lese pochytá a jednoho po druhém odvede do svého ledového království?“ František měl strach, ale nechtěl vypadat jako zbabělec, a tak se snažil dav uklidnit. Když si všiml, že dav ztratil část svého bojovného nadšení, rychle pokračoval. „Ráno moudřejší večera. To neznáte?“

„Bojíš se snad do lesa? Neříkej mi, že věříš na pohádky, kterýma strašíme děcka.“ To se ptal Martinův přítel Jindřich. Dav se zadíval na Františka. Vypadalo to, že se znovu rozhoří hádka mezi muži. Předstoupil starosta a nekompromisně vykřikl: „Kdo jde ať jde. Kdo nejde ať zaleze mamince či ženušce pod sukni a tam zůstane do rána!“ Starý Komárek vykřikl na znamení souhlasu, zvedl své vidle do vzduchu a zvolal: „Chlapi, jdeme na něj, na holomka. Je nás tu jako krav v sedlákově stádu. Takový mladík nemá šanci. Čím dýl tu budeme kecat, tím větší bude mít ten parchant náskok.“ Ozvalo se souhlasné mručení. Do vzduchu se zvedly zapálené louče, cepy, vidle i sukovice.

„Mám to!“ Mladší syn Komárka vyběhl ze tmy. „Za hospodou jsou stopy toho vrahouna. Nemůže být daleko.“

„Chlapi, za mnou!“ zařval Komárek, než stihl jeho syn popadnout dech. Dav se rozběhl za hořící hostinec, směrem k lesu. Někteří z těch, kteří váhali, se vydali s davem, neozbrojeni. Zbyteček těch, kteří se smířili s tím, že budou za zbabělce, se shromáždil okolo Františka. Tato skupinka se pokusila dostat požár hostince pod kontrolu.

Hedor neodpočíval dlouho. Z hostince slyšel křik a bylo mu jasné, co se bude dít. Pamatoval si podobnou situaci ze svého dětství. Vraha tenkrát nechytli. Ale to nebyl sníh a mráz venku. V mrazu by utekl, sníh mu to ztíží. Kdyby alespoň začalo sněžit. Strach se pomalu měnil v novou vlnu vzrušení. To je něco, cítil život. Cítil ho tak silně a věděl, že chce žít, že udělá cokoliv aby přežil.

Rozběhl se do tmy, dál od vesnice. Nápad vrátit se do lovcova srubu zaplašil. Tam ho budou jistě hledat. Snad více na sever bude nějaká vesnice, nebo alespoň skalní převis, kde se bude moci ukrýt. Ihned mu došlo, že kvůli sněhu se nemá kde ukrýt, leda by začalo sněžit. Prosil Boha o trochu sněhu. To, že před necelou hodinou zavraždil člověka, mu nebránilo nyní se obrátit k tomu, který má v rukou životy všech. Sníh mu praskal pod nohama.

Křup. Křupykřup. Sníh křupal jednotvárně. Křup. Křupykřup. Pořád ten stejný zvuk. A pak najednou zapraskání větve. Hedora jako by opařil. Zastavil se. Zapraskání se ozvalo znovu. Někdo se k němu prodírá. V první chvíli zpanikařil. Rychle vytasil meč a připravil se k boji. Ihned si uvědomil, že kroky jdou z druhé strany, než je vesnice. Ve tmě neviděl nikoho, ale slyšel jeho kroky. Sevřel meč pevněji v rukou a vyčkával. Na obloze se objevil měsíc. Úplněk.

V měsíčním světle uviděl mladík velmi štíhlou postavu s nelidsky dlouhýma rukama. Její uši byli protáhlé a špičaté. V jednom se zaleskla stříbrná ozdoba, snad náušnice. Tvor se blížil. Obezřetně. V ruce svíral krátkou, meči podobnou zbraň. Jediný rozdíl byl v tom, že byla zahnutá.

Tvor, jehož pleť byla temná jako okolní noc, se zastavil a začal větřit. Oči rudě zasvítily a sotva viditelná tvář se roztáhla v úšklebku. Hedor těžce polkl studené sliny. Sevřel pevně meč a připravil se k záludnému útoku. Podruhé tuto noc. Podivný tvor se připravil do bojové pozice a nelidským hlasem zavrčel. Na jeho ruce se něco zalesklo, snad prsten. Hedor na nic nečekal, vyskočil ze svého úkrytu a zaútočil.

Sekl po tvorovi. Ten jeho útok očekával, kočičím pohybem ustoupil o dva kroky a útok opětoval. Zahnutá čepel prosvištěla nedaleko Herodova krku. Nebyl čas na překvapení. Hedor pochopil, že bojuje o život s něčím, co se vymyká jeho chápání. Noc je prý vlastnictvím pekelných bytostí. Hedor předstíral útok na hlavu. Tvor se snažil přikrčit. Neopatrně vystavil svoji zbraň. Mladík změnil směr letu svého meče a sekl zrůdu do ruky se zbraní. Ozvalo se bolestivé zavrčení ze kterého tuhla krev v žilách. Netvor padl na zem, svíraje krvácející pahýl ruky. Hedor se vrhl k uťaté ruce a začal si prohlížet prsten. Všiml si třpytivého diamantu na prostředním prstě. Snažil se ho stáhnout. Po chvilce vzdal marný zápas, prst uřízl a cennou ozdobu stáhl.

Radoval se nad prstenem. Postavil se a uvědomil si, že tvor stále žije. Vzal meč a přistoupil k němu. Stvoření ležící v kaluži vlastní krve se dívalo na Hedora pohasínajícíma rudýma očima. Vrčelo a prskalo na Hedora nadávky v řeči, která byla pro lidské uši nepříjemná. Mladý muž si vychutnal pocit moci, když vrazil meč do prsou tvora. V poslední chvíli se mu podíval do očí, znervóznělo ho, že neviděl žádný strach, jen slepou nenávist.

Nočním lesem se ozvalo zařehtání koně. Bolestné. Hedor se napřímil a připravil si meč. Do svého váčku si ukryl prsten a náušnici, kterou vyrval z ucha mrtvého. Řehtání se již neozvalo. Mladík si přestal lámat hlavu s tím, co to znamenalo, ve chvíli, kdy z mrtvého stahoval kusy oblečení, která sám mohl využít. Co na tom, že některé byly od krve? Je zima, mráz…

Vesničané se v lese roztáhli do rojnice. Stopy je vedly jasně. Každý se cítil důležitý. Každý mával svojí zbraní a dodával tak kuráž sobě i ostatním. Hořící louče osvětlovaly prostor a vrhaly stíny všemi směry. Komárkové běželi spolu. Syn se sekerou nesl louč. Otec své dva syny neustále peskoval. „Rychleji. Pohni prevíte, nebo ti namlátím. Kosťo, co je to tamhle v křoví? Běž to rychle zjistit.“ Kosťa sevřel pevněji svoji sukovici a s nehezkými myšlenkami o svém otci se vypravil ke křoví. Co by tam asi tak mohlo být, když jsou stopy jinde a vedou jinam? Otec znejistěl, sevřel pevněji dřevěné vidle a vydal se za svým synem. Kosťa dorazil ke křoví a začal být opatrný. Co když je zbojník obešel a teď tady na něho čeká? Počkal až ho dojde jeho otec. Ten vzal vidle a začal jimi bodat do křoví. Když bodl potřetí, někdo jeho vidle zachytil. Otec, jak se lekl, škubl, ale vidle nevytrhl. Kosťa se svojí sukovicí vběhl do křoví. Pokud zbojník drží vidle, jak by mohl bojovat s ním? Bude hrdinou.

To, s čím se střetl, nečekal. Vysoká nestvůru držela vidle v jedné ruce. Ve druhé měla jakýsi zahnutý meč. Kosťa se zastavil, vyděšeně vyjekl a začal couvat. To už ale netvor upřel své rudě svítící oči na mladíka, pustil vidle, až starý Komárek se zakletím padl do sněhu a zaútočil. Chlapec nestihl ani zvednout sukovici na svoji obranu. Pohled do hrůzné tváře s rudýma očima jej znehybněl. Meč mu rozřízl břicho. Netvor zavrčel a sekl znovu. Kosťa zaskučel bolestí. Pustil sukovici a padl na kolena. Zděšeně sledoval, jak se z jeho břicha sypou vnitřnosti. Na kolenou, rukama drže obsah svého břicha, se podíval na ďábelského tvora.

Starý Komárek se zvedl a zahulákal na chlapy, že mají zbojníka. Dav, který se vzdálil, změnil směr a s posměšky na adresu Komárků se vydal k nim. Otec dále nečekal a vběhl do křoví. Uslyšel bolestné zakvičení svého syna. Otevřel ústa aby vykřikl něco povzbudivého a zkoprněl. Jeho syn ležel ve sněhu. Všude okolo byla krev. Podivné stvoření drželo hlavu. Hlavu jeho syna. Z tesáku kapala krev. Všude byla krev. Otec pustil vidle do sněhu. Rozhlédl se a jeho zrak padl na bezhlavé tělo. Kolena se mu roztřásla tak, že se musel posadit do sněhu. Rudooký se zasmál hrdelním hlasem a přiskočil ke staršímu muži.

Skupinka běžela ke křoví, v dálce se ozvalo zařehtání koně, kterému nikdo nevěnoval pozornost. Kdo ví, co to bylo za sluchový klam?

Poslední žijící Komárek se přidal k vesničanům. Zdálo se mu, že z křoví slyšel divné zvuky. Pevněji sevřel sekeru. V davu se cítil silnější. Jindřich se na Komárka se sekerou chápavě podíval. Všichni měli strach, ale v davu je síla. V davu není nikdo sám a všichni táhnou za jeden provaz. Všichni se nechají vést. Přesně tak, jak káže Bůh nejsvatější. Ovce do stáda a kněží jako pastýři. On sám nevěřil. Tedy věřil, ale ne v Boha. Nikdo nic netušil. Pevněji sevřel svoji sukovici a běžel s ostatními. Když byla skupina nedaleko křoví, ozval se nelidský výkřik triumfu. Všichni se zarazili. Zastavili a strachy zcepeněli.

Odněkud z druhé strany mu odpověděl druhý výkřik. Mnohem hlouběji položený. Vesničané se po sobě nerozhodně rozhlédli. Co teď? Co dělat? Starosta se bezradně rozhlédl po ostatních. Mladý Komárek se třásl po celém těle.

„Otče?“ zvolal roztřeseným hlasem. Odpovědí mu bylo jen zavrčení vycházející z křoví. Dva z vesničanů na víc nečekali a dali se na útěk směrem k vesnici. Ostatní se za nimi rozpačitě dívali. Ozval se další vrčivý výkřik, odjinud než předchozí dva. Tento přicházel od vesnice.

Hedor svlékl mrtvému, co šlo, a nabalil to na sebe. Byl sám se sebou spokojený. Takhle lehce si sehnat oblečení a nějaké cennosti. Znovu začal přemýšlet, co mohlo znamenat řehtání koně v tomto lese, v noci. A pak uslyšel slabý křik. Vrčení podobné tomu, jaké vydával tento rudooký tvor. Nejistě se rozhlédl, že by těch tvorů bylo více než jeden?

Ozvalo se další zaryčení. Ač nebylo rozumět jazyku, Hedor poznal, že se jedná o křik válečného vzrušení. O křik radosti a triumfu. Rozběhl se dál. Potom se zastavil, rozběhl se jiným směrem. Opět se zastavil a nerozhodně stál. Ozval se třetí výkřik. Nejslabší ze všech. Hedor již nepřemýšlel, běžel na druhou stranu od zvuků.

Dva prchající vesničané se při třetím výkřiku zastavili. Od skupinky nebyli tak daleko, mohli se vrátit. Podívali se na sebe. Oba cítili stud za to, že se tak lehce dali na útěk. Nechat se vyděsit divným zvukem. Otočili se, že půjdou zpět a pomohou přátelům. Ryk před nimi jim pomohl pochopit, že ve skupince budou bezpečnější. Urazili polovinu cesty, jeden z nich padl. Potichu, jako kdyby si lehal. Druhý na něho zíral a nezmohl se ani na slovo. Šíp, který trčel z mužových zad vypovídal jasně o tom, co se stalo. Křupání sněhu. Muž se otočil. Pohled na běžícího tvora s kopím. Výkřik. Smrt.

Výkřik souseda probudil ostatní k akci. Z lesa se ozývaly jen samé strašidelné zvuky. Nikdo nepředstíral, že nemá strach. Všichni se semkli těsněji. Strach je tak veliký a do rána daleko. Pohledy všech se upřely na starostu. Ten už po několikáté zalitoval svého postavení. Otočil se na své a šeptem pravil: „Musíme se dostat do vesnice. Půjdeme všichni společně, stejným tempem a zvládneme to. Myslete na Boha, s jeho pomocí se postavíme peklu a všemu, co nás ve tmě může potkat.“

Sotva domluvil a udělal první krok, rozběhli se vyděšení vesničané k vesnici. Každý jinou rychlostí, každý sám za sebe. Neběželi dlouho a narazili na první tělo. Hned vedle leželo druhé, ze zad mu trčel šíp. Ani jedno z těl nemělo hlavu. Do nočního ticha se ozvalo několik výkřiků hrůzy a strachu. Závod o život začal.

Hedor se zastavil a naslouchal. Nebyl to lidský výkřik, to co právě porušilo ticho nočního lesa? A znovu. Co se to děje? Přikrčil se a zaposlouchal se. Zadržel dech. Ticho. Tak mrazivé ticho. Měsíc v úplňku svítil, sníh se leskl a všude bylo ticho.

Výkřik.

Hedor sebou škubl. Tak nelidský výkřik bolesti ještě neslyšel. Opět bylo ticho. Mladíkova kolena se rozklepala. Meč mu vypadl z prstů. Vzpomněl si na rudooké stvoření a začal drkotat zuby. Marně si nalhával, že to je zimou. Klesl na kolena, snažil se nahmatat meč a začínal vzlykat. Strach pomalu přecházel ve vztek, v touhu žít.

Další výkřik. Tak bolestný. Lesem se prochází smrt, a není milosrdná.

Hedor sebou škubl. Vyděšeně se postavil, meč držel v ruce. Otáčel se stále do kola. Meč držel před sebou. Díval se směrem odkud přicházely výkřiky. Všude byla tma. Les bys osvětlován jen měsícem. Úplněk a sníh, stříbrné světlo. Stejné jako prsten v Hedorově měšci. Mladík se rozhodl. Bude žít. Musí.

Rozběhl se směrem, kterým šel předtím. Chvilku běžel, chvilku šel. Šetřil síly. Les byl opět tichý, klidný a plný míru. Hedor pocítil záchvěv naděje a proto ještě zrychlil. Pot z něho jen lil, bylo mu horko a radoval se. Bude žít, přežije. Ať se za ním stalo cokoliv, vezmi to ďas. Mohl urazit kilometr či dva, když jeho radost skončila.

Brodil se sněhem, opět zrychlil. Naděje mu vlévala sílu do žil. Pokládal nohu vedle nohy, nedával pozor kam šlape. A proto, když došlápl do sněhu a ucítil ostrou bolest následovanou kovovým cvaknutím dokázal jen vykřiknout jako šílené zvíře. Jako zvíře lapené do pasti. Hedor se svíjel na zemi, naříkal bolestí. Zakousl se do jílce meče, aby nekřičel nahlas. Z rozervané nohy mu proudem crčela horká krev. Na sněhu vytvářela nádherný rudý obrazec. Mladík na něj fascinovaně hleděl. Přestal si uvědomovat svoji bolest, byl jako zhypnotizovaný.

Mráz, krev a sníh. Rána přestávala krvácet. Noha bolela jako čert. Mladík se sám z lovcových želez nedokázal osvobodit. Přemýšlel co dál. Jak se dostat z želez? Kam se dobelhá s těžce zraněnou nohou? Co s ním bude? Krev na sněhu již vychladla. Noha přestala krvácet, ale bolela k zešílení. Mladík rezignoval. Ležel ve sněhu a čekal co se stane. Nemusel čekat dlouho. Ze tmy se ozvalo zaržání koně. Křupání sněhu jak se mnoho nohou přibližovalo. Hedor se bál, strach ovládl jeho myšlení. Nejraději by křičel, proklínal všechny a všechno. Ve světle se objevila první štíhlá silueta s dlouhýma, špičatýma očima. Rudoocí, nikoliv vesničané.

Kde se objevil první, brzy jich bylo několik. Jeden byl ozbrojen podivně zahnutým lukem, jiný měl zahnutý meč. Další v rukou svíral kopí. Bylo jich určitě přes deset. Hedor do tolika počítat neuměl. Rudoocí se okolo něho rozestoupili do kruhu. Hedor pozvedl svůj meč. Ležel na zemi, ale chtěl se bránit. Zadarmo svůj život nedá. Tvor s lukem založil šíp, natáhl a zamířil. Hedor proti němu namířil meč. Rudooko pustil tětivu. Šíp opustil lučiště. Meč padl do sněhu a mladík, zkroucený v bolesti si držel prostřelenou ruku.

Jiný rudooký, který svíral kyj přiskočil k obrany neschopnému mladíkovi a udeřil jej do hlavy. Ten ztratil vědomí.

Bolest. Tma. Oheň v hlavě. Praskání ohně. Vrčení a sípání. Slyším! Jsem Hedor, nájemná čepel, bojovník a… vrah. Psanec. Kde to jsem? Rudooké stvůry mě zajaly, nebyl to tedy jen zlý sen…

Mladík se zaškubal v poutech. Okamžitě slízl kopanec. Otevřel oči, podíval se přímo do ohně a zaskučel bolestí. Hlavou se mu přelívala bolest jako šílená. Raději by byl mrtev. U něho stála jedna z rudookých bytostí, opírala se o kopí a chystala se znovu kopnout. Hedor se pokusil odkutálet. Přitom si skřípl šípem prostřelenou ruku. Podruhé za krátkou chvíli zaskučel bolestí a ztratil vědomí. Kopanec necítil.

Zima. Vlhko. Vrčení. Hovor rudookých. Hedor znovu otevřel oči. Nevěděl, jak dlouho byl v bezvědomí. Nevěděl ani kde je. Uprostřed malého tábořiště hořel oheň. Okolo byla napíchaná kopí a na nich… hlavy vesničanů. Bože, co je to za pekelná stvoření? Ptal se Hedor sám sebe. Tvorů se po tábořišti pohybovalo více. Hedor je nepočítal, neuměl to. Netvor, opírající se o kopí Hedora sledoval s vyceněnými zuby, snad se na něho usmíval. Když si všiml, že muž je opět při smyslech, zavolal něco směrem k ohni. Další tvorové se otočili a přišli se podívat na mladíka. Někteří jej očichávali, jiní do něho strkali svými zbraněmi. Hedor dostal strach. Hrdlo se mu stáhlo, že nemohl ani polykat. Odněkud ze tmy se ozvalo zařehtání koně.

Praskání sněhu naznačovalo, že jezdec se blíží do tábora. Oheň osvětloval kopí a hlavy na nich naražené. Osvěcoval rudooké bytosti a vrhal stíny mezi stromy. Mezi ty stromy, kde se právě objevil jezdec na překrásném bělostném koni.

Hedor vydechl údivem, nepřijížděl k němu muž, ale žena. Dojela na okraj tábořiště a seskočila z koně. Ten se zastavil a více se ani nehnul. Žena se rozhlédla po tábořišti. Její zrak padl na kopí a hrozivé ozdoby. Potom se její černé oči upřely na Hedora. Oči se střetly. Hedor zapomněl na vše v okolí. Nebezpečí přestalo existovat. Nebál se ničeho, cítil jen nával čehosi, co nedokázal pojmenovat. Žena se zastavila několik metrů od spoutaného mladíka. Dívali se z očí do očí. Muž a žena, svět kolem nich jako kdyby nebyl.

První přerušila oční kontakt žena. Zavrčela něco na rudooké bytosti. Ty se před ní jen poníženě plazily, žraly sníh a omluvně chrčely. Bytost, držící kopí poklekla a skoro plačtivým vrčením něco vysvětlovala. Hedor pocítil nával radosti. Je zachráněn. Jeho srdce bušilo jako splašené. Žena se podívala k ohni. Její zrak se zaměřil na vidlice, na kterých bytosti pekly maso. Panovačně na jednu ukázala. Rudooko jí vidlici přinesl, žena se zakousla do ještě krvavého masa. Hedor odvrátil zrak, on mohl jen tušit, co je tohle za maso.

Dvě z bytostí mezitím Hedora rozvázaly. Ten se nemohl postavit na zraněnou nohu a tak klečel na kolenou. Oheň plápolal, ozařoval prostranství. Bytosti stály v kruhu okolo Hedora a své paní. Ta z rukou odložila luk, který do té doby svírala a znovu se zadívala na Hedora. Její zrak byl temný, studený jako samo peklo. Hedor se začal třást po celém těle. Věděl, že to není zimou.

Pohled z očí do očí. Bolest hlavy. Pálení v očích. Pronikavý pohled ženy, lovkyně. Hedor sklopil zrak. Žena se vítězně usmála. Hrudní plát se jí nadzvedával v rytmu zrychleného dechu. Dlouhé černé vlasy vlály okolo její hlavy jako hadi. Hedor se na ni znovu podíval. Zůstal jen zírat. Takovou krásu již dlouho neviděl. Černé vlasy, pronikavý pohled, ostré rysy. Božské zjevení. Dokonalá žena.

Lovkyně se uklidnila, v jejích očích vzplanul oheň. Vykročila k Hedorovi. Cestou vyrvala kopí z rukou netvora. Hedor se na ní nechápavě díval. Stanula nad ním. Klečel na kolenou, zatímco ona pozvedla kopí. Pohled plný krvelačné žádosti se střetl s nechápavým pohledem plným strachu. Ostré kopí se zarylo do měkkého hrudníku. Prorazilo oblečení, kosti i maso. Lovkyně vložila do zabodnutí kopí veškerou svoji sílu. Nebohého Hedora povalila na záda. To jí nestačilo. Napjala všechny své svaly a zvedla nebožáka nabodnutého na kopí nad zem. Rudoocí se dívali s posvátnou úctou na svoji paní. Na to, jak ukončuje jejich divoký hon.

Mladíkovy ruce se sevřely okolo kopí. Bolelo to víc než cokoliv předtím. Mnohem více jej však bolel pohled té, která jej vraždila. Ta udělala několik kroků, během nichž cítil Hedor, jak se kopí probojovává jeho tělem a hrot se objevuje na druhé straně. Žena se vypnula k největšímu výkonu a vrazila kopí i s nebožákem do stromu. Hedor vytřeštil bolestí oči a zhasl jako svíce v dešti.

Oheň dohoříval a ozařoval prázdné tábořiště. Nic zde již nezbylo kromě jednoho mrtvého kopím přibitého ke stromu. Ruce bezvládně svěšené u těla. Hlava pokleslá na hrudíku, který byl špinavý od krve vytékající z úst mrtvého. Nohy pár centimetrů nad zemí rozryly sníh bělostný tak, že by andělé mohli závidět.

Posledních pár uhlíků odevzdávalo svůj život. Tma začínala blednout a chladné tělo mrtvého nejevilo známky života. Z nebe se začal sypat bílý sníh. Prvních pár vloček bylo následováno dalšími. Začínala vánice, během které je lepší zůstat doma a nepokoušet své štěstí v lese. Marné je čekání žijících na ty, kteří jsou již mrtví.