Drakkar

Bezcenné životy

Napsal(a) Jan „Jerson“ Průcha. Součástí vydání Červen 2010: Sen a šílenství (#20). Rubrika Povídky.

(Kapitola z povídky „Druhá válka o svět“ psané podle deníku jedné z postav. Charles před několika dny přijel z Londýna za Freyou, aby se společně pokusili zjistit příčinu svých snů a hlavně, jak jim čelit. Situace se však začíná komplikovat stále víc.)

„Takže ještě jednou – proč tě otec vykázal?“ zeptal se Charles a rozhlédl se po malém pokojíku s jednou rozvrzanou postelí, oprýskanou skříní a toaletním stolkem s velkým zrcadlem, ve kterém mu jeho odraz oplácel pohled.

Freya si povzdechla: „Práskla jsem na sestru, že v patnácti už spí s klukama, chodila jsem po ulici v noční košili s kordem a pistolí u pasu, a střílela po šedivákovi, který mě málem zabil. A když jsem se probrala, otec na mě křičel, že pobíhám venku oblečená jak coura, střílím po sestře a ještě se chlubím, jak spím s důstojníkem SS.“

„No dobře,“ přikývl Charles, který se tomu snažil porozumět, „ale proč se pereš s jinou holkou v tomhle … pajzlu?“

„Zatraceně, musíš se pořád vyptávat?“ vyštěkla na něj Freya podrážděně. „Prostě potřebuju peníze, a bez pracovní knížky nemůžu ani roznášet pití,“ dodala už méně ostrým tónem.

Charles si v duchu poznamenal, že si o té pracovní knížce musí zjistit víc, než mu dojdou peníze.

„A pak ten parchant, co mi vykládal, ať se k nim přidám, že jen tak přežiju. Já nejsem žádný schizofrenik!“ vykřikla znovu.

Trvalo ještě pár dalších minut, než mu vyložila detaily, ale bylo jasné, že je navštívil jeden a ten samý muž.

„Řekl bych, že s těmi sny má spojitost, možná nám je nějak přivolává. Ale proč?“

„To nevím,“ pokrčila Freya rameny. „Ale jestli ho uvidím ještě jednou, střelím ho do hlavy.“

Charles pozvedl tázavě obočí a sledoval, jak z kufříku vyndává pistoli s kloubovým závěrem a šikmou rukojetí. Už několik let nedržel pistoli v ruce, zbraně nikdy neměl moc rád.

„A co když tam ten chlap ve skutečnosti nebude? Co když zastřelíš někoho jiného? Zavřou tě za vraždu,“ namítl.

„Jestli mě mají zavřít za vraždu do basy nebo za duševní poruchu do koncentráku, vyjde nastejno. Říká ti něco die Vernichtung lebensunwerten Lebens?“

Charles si to spojení musel přeložit. „Zničení … bezcenných životů?“ vyslovil nahlas. „To jsme jako my, ´bezcenné životy´?“

Freya opět pokrčila rameny. „Ty ne, ty jsi Angličan. Při nejhorším tě vyhostí ze země. A mě nedostanou. Rozhodně ne živou,“ dodala tvrdě.

Charles se jí podíval přímo do očí: „Hm, možná že přesně o tohle jim jde.“

23. března, čtvrtek

Mám oteklou čelist a monokl. Když jsem šel včera večer z Rudé Růže, dva muži mě svezli kousek cesty. Hnědé pláště, klobouky a odznaky s nápisem GEHEIME STAATSPOLIZEI.

Ptali se mě na Freyu. Zkusil jsem jim říct, že ji neznám, ale když zastavili, vytáhli mě z auta a začali mlátit, přiznal jsem, že jsme se viděli před pár dny. Chtěli vědět kdy, ale nemohl jsem si vzpomenout, jestli jsem u ní zazvonil v sobotu nebo v neděli. Kvůli těm snům často nevím, ani jaký den je právě teď.

Nakonec mě nechali ležet v blátě a odjeli. Začínám se obávat, že vyhoštění není ani zdaleka to nejhorší, co se mi tady v Německu může přihodit. Vážně přemýšlím, jak se v této společnosti může stát lidský život bezcenným. Asi velmi snadno. A velmi rychle.

26. března, neděle

Dny letí strašně rychle, i když téměř každý prožívám dvakrát. Někdy se probudím z jednoho snu, abych zjistil, že jsem v druhém. Už se mi podařilo zjistit i nějaké zákonitosti. Ve snu nejdou žádné hodiny. Nedokážu rozeznat tváře lidí okolo sebe, a nejsem si jist, jestli to jsou šediváci, nebo mám jen rozostřený zrak. Noviny jsou nečitelné, tedy ještě víc než obvykle, nerozeznám obrázky ani titulky. Zvuky jsou tlumené, a nefunguje elektřina. Nebo jsem si to myslel, až do dnešní noci.

Hřbitov. Charles se rozhlédl okolo, ale všude viděl jen samé kříže. Kamenné, železné, dřevěné, nové i téměř se rozpadající, nepravidelně rozeseté po pláni všude okolo. Zkusil přečíst jméno na jednom kříži, znaky vtisknuté do kamene se mu rozpíjely před očima. Lebensunverten Leben. Jeden bezcenný život vedle druhého, kam až dohlédl.

Procházel mezi kříži a rozhlížel se po čemkoliv známém. Nepochyboval, že i tohle je sen. Ale jiný. Když zavřel oči, slyšel jen vlastní dech. Žádný jiný zvuk. Žádný pach. Jen mrazení v zádech.

„Charlesi?“

Pomalu se otočil a otevřel oči. Freya stála kousek od něj, oblečená v krátkých tmavě modrých šatech a botách na podpatku sahajících až do půli stehen.

„Kde to jsme?“

„Řekl bych, že na hřbitově,“ odpověděl a přistoupil blíž. Musel se jí dotknout, cítit alespoň jednoho živého člověka, který s ním sdílí jeho šílenství. Když ji vzal za ruku, podívala se na něj poněkud překvapeně, ale neucukla.

„Romantické místo na schůzku,“ usmál se a rozhlédl kolem. Z té šedé pláně lemované ocelovou oblohou na něj padala beznaděj. Nevěděl, co má dělat, hlavu měl prázdnou, jakoby se mu myšlenky rozbíhaly a ztrácely mezi stovkami hrobů. Ne, hrobů ne, křížů, opravil se v duchu, ale už nemohl jen tak zapudit myšlenku, která se mu v hlavě objevila.

Freya přistoupila k jednomu nakloněnému železnému kříži, ze kterého se už loupala černá barva a zatlačila na něj. Chvíli se nic nedělo, ale pak se kříž se skřípěním naklonil na opačnou stranu.

„Myslíš že je to dobrý nápad?“ zeptal se Charles.

„Máš snad lepší?“ odpověděla a zatáhla. Opět se ozvalo skřípení a kříž se naklonil zpět. Freya se chvíli opírala do kříže z jedné i druhé strany, viklala jej tam a zpět a pak zatáhla vzhůru, ale ocelové rameno vězelo pevně v zemi. Charles otevřel ústa, aby něco řekl, když ucítil, jak se mu ježí chloupky na zátylku. Rozhlédl se na všechny strany, ale nevšiml si žádné změny.

Až když se pohledem vrátil zpět k nakloněnému kříži, všiml si, že se zem okolo něj začíná propadat. U paty ramene vznikl otvor a kříž se propadl pod zem. Oba ustoupili o pár kroků, protože se i země okolo začala trhat a díra se stále zvětšovala.

V tiché shodě se oba otočili a začali utíkat pryč. Charlese napadlo, jak se asi utíká na podpatcích, ale Freya s ním snadno držela krok. Krátký pohled přes rameno odhalil, že se celá planina s kříži za nimi ohýbá, rozpadá a mizí v hloubce.

Pod nohama mu zaduněl kov. Vběhli do uličky mezi kříži tvořené rezatými vroubkovanými plechy a ohrazené pásy z obou stran. Charles se zastavil, aby nabral dech, a rozhlédl se na obě strany. Ulička se táhla mezi kříži vlevo i vpravo, kam až jen dohlédl, na obzoru se sbíhala jako … koleje.

„Železniční trať,“ ozvala se Freya a s hlasitým klapotem podpatků o železo přišla k němu.

Oba se dívali, jak se další a další kříže řítí do propasti, která neměla dno. Po jedné straně kolejí už nebylo nic, šedá obloha se táhla dolů a když se Charles naklonil přes okraj trati, uviděl ten samý výjev. Pak se začala ohromnou rychlostí rozpadat pláň na druhé straně, a za chvilku už stáli na čtyři stopy širokém – nebo spíše úzkém – chodníku, lemovaném kolejnicemi, který visel v prázdnotě. Charles začal mít tušení, co bude následovat. Nemusel čekat dlouho. Na jedné straně trati v místě, ke se stýkala s oblohou, se objevila malá hvězdička.

„Neraduj se ze světla na konci tunelu. Může to být protijedoucí vlak,“ prohlásil, a otočil se na Freyu, která upřeně sledovala protější stranu trati. Položil jí ruku na rameno a když se na něj podívala, ukázal směrem ke zvětšujícímu se světlu.

„Obávám se, že mu asi neutečeme.“

„Obávám se, že nemáme kam,“ odpověděla Freya a kývla bradou do opačného směru. Druhá záře se přibližovala z opačné strany. Ozvalo se vzdálené zapískání parní píšťaly. Když se přibližuje, zní vždy výš, než když se vzdaluje, vzpomněl si Charles na Dopplerův efekt.

Freya se rozhlížela na obě strany a ve tváři se jí zračilo rostoucí napětí. Píšťala se ozvala znovu, mnohem blíže, a z druhé strany přišla stejná odpověď.

Už bylo slyšet supění parních strojů i zvučení kolejnic. Světla nebyla vzdálená více než sto metrů. Charles se zadíval do nekonečné hlubiny pod sebou, zavřel oči a začal počítat.

„Jedna, dvě, …“

Ucítil sevření ruky okolo zápěstí a škubnutí, které ho stáhlo do hlubiny.

„… tři.“ Nad ním se ozval mohutný náraz a skřípění trhané oceli. Otevřel oči a spatřil zkroucenou a hořící masu lokomotivy, jak padá přímo na něj … a pak ho pohltila ledová voda.

27. března, pondělí

Probudil jsem se v posteli, oblečený a úplně mokrý. Zaslechl jsem zpod okna chlapce, který prodával noviny, a zavolal jsem ho nahoru. Asi se hodně divil, když za jeden výtisk dostal celou marku, ale neměl jsem čas čekat na drobné. Třesoucíma se rukama jsem položil noviny na stůl. Článek stál hned na první straně.

Tragédie na železničním mostě

Špatně přehozená výhybka zapříčinila smrt tří stovek lidí…

Policie hledá muže a ženu, kteří byli spatřeni…

Před očima stále vidím nakloněný železný kříž s nápisem Lebensunwerten Leben. Bezcenné životy. Všude okolo mě.