Drakkar

Cizí postavy v historické fantasy (1/2)

Napsal(a) Petr „ilgir“ Chval. Součástí vydání Červen 2010: Sen a šílenství (#20). Rubrika O hraní obecně.

Cizí postavy, označované též zkratkou NPC, jsou pro většinu vypravěčů klíčovým nástrojem při tvorbě hry. Ať už se jedná o hybatele zápletek, prostředky ke konfrontaci hráčských postav či jen prvky dokreslující prostředí. Většina vypravěčů se při tvorbě NPC zabývá hlavně vzhledovými, popřípadě charakterovými rysy. Stejně důležité, ne-li důležitější, jsou ovšem způsoby chování (zvyky, vyjadřování) a motivace (cíle, touhy, snahy) NPC. Pouze cizí postava, která je dobře promyšlena z těchto hledisek, správně zapadne do prostředí a pomůže dokreslit jeho atmosféru, což je zvláště žádoucí právě u her, jež mají být v některých ohledech věrné historické realitě.

Tento dvoudílný článek se týká her zakotvených v historické realitě středověku, ať už jsou obohaceny o fantasy prvky či nikoli. Nejprve se budeme zabývat tím, co platí pro středověkého člověka všeobecně, dále si probereme jednotlivé kategorie NPC, s nimiž se můžeme v prostředí historické fantasy setkat. V tomto díle se podíváme na dva významné zástupce středověké společnosti – rolníka a rytíře. V druhém dílu, který vyjde v následujícím čísle časopisu, se budeme zabývat měšťanem, učencem a vagabundem, jakožto zástupcem všech lidí na okraji společnosti.

Když si položíme otázku, jaký vlastně byl středověký člověk, musíme si odpovědět, že především věřící. Jeho víra ovšem byla velice odlišná od víry současných lidí, neboť nebyla podrobena kritickému rozumu (kritické uvažování, plod vzdělání, bylo vyhrazeno jen učencům, tedy zlomku společnosti). Rovněž vztah mezi vírou a morálkou byl jiný, než u současných křesťanů. Pro středověkého člověka nebylo neobvyklé, že ve jménu víry konal činy, jež jsou z dnešního pohledu nemorální. To často vede ke zjednodušujícímu pohledu, který středověké věřící hodnotí buď jako pokrytce, nebo jako fanatiky.

Víra středověkého člověka bylo rovněž „obohacena“ o předkřesťanský způsob uvažování, který u širokých vrstev převládal až do průmyslové revoluce, a který je z dnešního pohledu hodnocen jako pověrečný. Středověký člověk vroucně uctíval Krista i Pannu Marii, s údivem naslouchal příběhům o svatých (a věřil každému jejich slovu). To mu však nijak nebránilo míchat modlitby ke Kristu s nesrozumitelnými zaříkávadly a přistupovat ke světcům s magickým postojem („já ti dám rituál a ty mi dáš užitek“), stejně jako kdysi přistupoval k předkřesťanským bohům. Vypravěč se tedy nemusí bát nakládat s vírou a magií poněkud volněji, neboť ani ve středověku mezi nimi nevedla tak jasná hranice jako dnes.

Pro pochopení mentality středověkého člověka je velice důležité si uvědomit, že žil se stálým vědomím svého hříchu. Ať už přijmeme zjednodušující tezi, že církev neustále předkládala lidem jejich hřích proto, aby je mohla snáze ovládat, či nikoli, nemůžeme popřít, že středověký člověk měl daleko k sebevědomému individuu moderní doby, které je zvyklé spoléhat výhradně na své vlastní schopnosti. Středověký člověk, jemuž tvrdá realita (nemoci, hladomory, války) stále připomínala jeho konečnost a bezmocnost, se upínal k nadpřirozeným silám (které ovšem vnímal jako nedílnou a samozřejmou součást fyzického světa), jež byly reprezentovány Bohem, svatými, ale i démony (černá magie, nigro-mantia, nebyla vůbec neobvyklá) a třebas králem (víra, že dotyk panovníka má léčivou moc, provázela dynastie francouzských králů celá staletí).

Ve vrcholném středověku je už plně rozvinut systém ráj – očistec – peklo, který dává posmrtnému životu velice konkrétní podobu a vede lidi ke snahám si všemožně pojistit svou spásu a pokud možno co nejvíce zkrátit pobyt v očistci. Odtud pochází praxe předplácení přímluvných bohoslužeb za zemřelé a rovněž svatokupecké praktiky, které se staly terčem kritiky reformátorů církve během středověku. Jak velkou úlohu dát hrozbě pekla ve středověké fantasy, záleží na každém vypravěči. Pokud ale peklo a hřích ze hry vymažeme, pak musíme nějakým jiným způsobem vyřešit otázku, proč lidé tak málo spoléhají na sebe, ale utíkají se k vyšším mocnostem.

Středověký člověk, v drtivé většině případů negramotný, je odkázán na uchovávání zkušeností formou lidové slovesnosti. Proto má vynikající paměť, je schopen naslouchat dlouhým vyprávěním a dál je předávat. Z toho plyne i úcta ke starým, kteří jsou nositeli letitých zkušeností a pamětníky dávných událostí. Při soudních sporech má jejich názor privilegované místo. Přísaha má tím větší vážnost, čím starší a tedy důvěryhodnější je její vykonavatel. Hráči historického RPG by si měli být vědomi, že svědectví stařešinů s dobrou pověstí („bona fama“) mělo stejnou hodnotu, jako přímé důkazy v moderním justičním systému. Rovněž příběhy, jako jsou legendy o světcích, úryvky z Písma nebo ponaučení různých kazatelů, neslouží jen pro poučení či pobavení, ale jako návod pro řešení různých životních situací. Středověký člověk mnoho věcí vykonával proto, že slyšel, že by to tak mělo být.

Velkou důležitost pro středověkého člověka měly sny. Tradice vykládání snů, tolik rozvinutá ve starověku, se pochopitelně dochovala i do této doby. Zde se vykladači dostali do hledáčku církve, neboť podle příkazu Hospodina byla pravomoc vykládat sny omezena jen na úzký okruh božích vyvolených – kněží a proroků. Sny jsou pro mnoho hráčů zajímavým zpestřením her na hrdiny. Pokud se budeme chtít přiblížit historické realitě, pak můžeme nechat postavy řešit dilema, zda jejich sny pocházejí od dobrého boha (a mají jim pomoct) nebo od zlých duchů (a mají je svést na scestí).

Nyní přejdeme k jednotlivým kategoriím středověkého obyvatelstva a k tomu, jaké motivace, zvyky a způsob myšlení každou z nich charakterizovaly.

Rolník

Rolníci byli zdaleka nejširší vrstvou středověké společnosti, a i když jejich podíl postupně klesal ve prospěch buržoazie, vždy tvořili drtivou většinu obyvatelstva. Až na výjimky (Skandinávie) byli podřízeni pánu (feudálovi, klášteru, biskupovi…), který jim pronajímal půdu k obdělávání. Oproti zažitým představám se zdá, že běžná rolnická domácnost byla nepříliš početná – zahrnovala rodiče, několik dětí a případně prarodiče, pokud byli ještě naživu. Široké příbuzenské klany bydlící pod jednou střechou byly spíš výjimkou.

„Bylo by daleko od pravdy, kdybychom si běžného rolníka představovali jako pokorného poddaného, zcela smířeného se svým osudem.“

Kromě rolníků se zemědělskou činností zabývali ještě pastevci a lesní pracovníci. Převažujícím dobytkem u výhradních pastevců byl skot, zatímco rolníci chovali méně náročná prasata a kozy. V oblastech, které ještě nebyly zcela kolonizovány, byla významnou činností těžba dřeva a výroba dřevěného uhlí. Jak pastevci, tak dřevaři a uhlíři byli pro usedlé rolníky do určité míry podezřelí, právě kvůli kočovnému způsobu života a tím, že trávili mnoho času mimo civilizaci, a tedy bez sociální kontroly okolí. Už ze středověku pocházejí pověsti o tom, že pastevci, odloučeni po dlouhé týdny od svých žen, dopouštějí se smilstva s vlastním dobytkem. Pokud zaneseme do historické RPG obvyklý koncept potulných dobrodruhů, pak se dá předpokládat, že pastevci a dřevaři k nim budou poněkud otevřenější, než usedlí rolníci.

Základní plodinou ve většině Evropy bylo obilí, které, aby mohlo být proměněno v chléb, vyžadovalo dvě speciální zařízení – mlýn a pec. Nesmíme se tedy divit mnohým snahám feudálů získat na ně monopol a tak zabezpečit plnou kontrolu nad poddanskou sférou. Do osobních svobod rolnictva dále zasahovaly povinnosti pracovat na polnostech patřícím pánovi (alternativou k robotnické povinnosti bylo zaměstnávání vlastních pracovních sil za mzdu nebo úplné rozdělení pozemků mezi poddané a omezení se na vybírání poplatků), rozšiřování berní mimo obvyklý rámec (zejména v časech válečných výdajů), kontrola nad sňatky (populární právo první noci však můžeme odkázat do říše mýtů), dále rozsudky, které byly pro odtrženost pánů od poddanské reality často nespravedlivé. Život rolníka byl vlastně neustálým zápasem o práva, která se mu snažil jeho pán omezovat. Jako právo pak poddaný vnímal to, na co byl zvyklý, žádná kodifikace poddanských práv samozřejmě neexistovala.

Z výše uvedených příčin vyplývají poddanské bouře, které byly ve středověku velice časté. Bylo by daleko od pravdy, kdybychom si běžného rolníka představovali jako pokorného poddaného, zcela smířeného se svým osudem. Jeho život naopak často vyplňovala nespokojenost a boj o lepší budoucnost. Že selské bouře nebyly malichernou záležitostí, dokládá případ z roku 1381, kdy povstalci v Anglii vyplenili Londýn a dokonce se zmocnili samotného krále. Přestože válka jako taková naháněla rolníkům hrůzu, protože jim brala majetek a úrodu, neznamená to, že by neuměli sáhnout po zbrani. Bitky na nože patřily k obvyklým způsobům řešení sporů a krevní msta byla běžně rozšířená prakticky v celé Evropě. Ve své snaze uniknout z omezení, jimiž je svazovali pánové, utíkali se rolníci též pod ochranu měst, která jim nabízela větší svobodu výměnou za výhradní dodávání potravin. Během vrcholného středověku se však propast mezi městem a venkovem stále více rozevírala. Měšťané pohrdali neotesanými vesnickými hrubci „podobnými spíše dobytčeti, než člověku“, rolníci to pochopitelně nelibě nesli a žehrali na vyšší životní úroveň měšťanů, kterou dávali okázale najevo.

Osobnost středověkého rolníka formovala především těžká a monotónní dřina, která byla skutečným bojem o život, neboť potravy nikdy nebyl nadbytek. Stačilo, aby přišla válka, neúroda či nemoc, a celoroční snaha zemědělce přišla vniveč. Proto je celý jeho život prodchnut snahou naklonit si síly, které by mohly přinést úrodu a odvrátit pohromy. Právě zde se mísí atributy křesťanské víry (úcta ke Kristu, Panně Marii a svatým, svátosti, především Tělo Páně, a modlitby) s lidovou magií, jež byla navázána na přírodní cykly. Středověký rolník byl nevzdělaný, a z určitého hlediska jistě i hloupý – neuměl přemýšlet v kategoriích moderní logiky, chybělo mu abstraktní uvažování. To ovšem neznamená, že by neměl žádné vyšší touhy a sny. Narozdíl od současných lidí nesměřovaly jejich sny výhradně do budoucnosti, ale velkou měrou i do minulosti. V myšlenkovém světě rolníka zaujímaly důležité místo různé variace na „Zlatý věk“, dávnou dobu, která byla prostá těžké tělesné námahy a diferenciace společnosti na pány a poddané.

Pokusím se tedy o jakési shrnutí pro vypravěče, kteří do svých her z různých důvodů zařadí NPC z řad rolníků. Středověký rolník je nevzdělaný, z pohledu urozených a vzdělaných vrstev společnosti primitivní a pohrdáníhodný. Je si zcela vědom svého těžkého údělu, a i když je celý život přesvědčován, že je to úděl zasloužený (Adamův hřích odsoudil lidstvo k utrpení práce) a nevyhnutelný (středověký člověk má setrvat na místě, které mu bylo přiděleno), nebrání mu to neustále bojovat za jeho ulehčení, v krajních případech i se zbraní v ruce (selská povstání). Středověký rolník má vynikající paměť na události svého života i příběhy, které slyšel, má úctu ke starším a řídí se dle jejich rad. Obojí se může vymstít hráčské postavě, která by doufala, že se na nějaký její čin „zapomene“, nebo která podcení autoritu stařešinů. Středověká vesnice tvořila uzavřenou komunitu, v níž byl každý příchozí potenciálním zdrojem problémů. Špinaví a ozbrojení pocestní, což odpovídá běžnému schématu dobrodruhů, rozhodně nemůžou počítat s nějakým vřelým přijetím.

Rytíř

Na počátku kapitoly o rytířích je třeba zdůraznit, že rytířství jako koncept i náhledy na něj se v průběhu středověku dramaticky proměňovaly. Rytíř desátého století se velmi lišil od rytíře století dvanáctého, a ten se zase jen málo podobal rytíři pozdního středověku. Proto bude struktura článku sledovat chronologický vývoj jedinečného fenoménu, jakým evropské rytířství bezpochyby bylo.

V osmém a devátém století, kdy se středověké rytířství rodilo, vládl v Evropě stav, někdy nazývaný „feudální anarchie“. Zemědělský lid byl vykořisťován šlechtici, jejichž území neměla žádné pevné hranice. Čím schopnější šlechtic byl, tím lepší družinu spolubojovníků byl schopen sestavit a tím větší území zvládl kontrolovat. V samých počátcích feudalismu členové družin neměli svá vlastní léna, ale doprovázeli svého vůdce. Hodnoty těchto bojovníků jsou nasnadě: odvaha, věrnost spolubojovníkovi, oddanost a úcta ke knížeti, svému vůdci. Vztahy uvnitř družiny by se nejspíš daly připodobnit ke vztahům uvnitř moderních pouličních gangů. Tito předchůdci rytířů neměli žádný velký majetek, o nějž by se museli starat. Největší hodnotu u nich představovaly výzbroj a koně. Možnost nosit zbraně a bojový výcvik je odlišoval od zbytku populace. V době, kdy po pravidelných armádách římského impéria už nebylo ani stopy, představovali jedinou vojenskou sílu.

Válečník postavený na tomto konceptu bude nejspíš nevzdělaný, patřičně hrdý na svůj status, ochotný vždy sáhnout po zbrani na obranu své cti či svého knížete. Jako NPC bude vhodný, je-li účelem konfrontovat hráče s arogancí mocných, kteří si svou moc prosazují hrubou silou.

Stav, kdy si šlechtici dokazovali svou moc ve vzájemných smrtících střetnutích a výběr daní se nelišil od loupeže, nebyl trvale udržitelný a rychle vzal za své. Svou zásluhu na tom má církev, která svůj vzrůstající vliv hodlala uplatnit na široké masy poddaného lidu. Králové, knížata a jejich družiny už byly christianizovány. Není třeba mít sice žádné iluze o tom, že by to nějak ovlivnilo jejich morální hodnoty, ale bylo skutečností, že šlechtici se předháněli v péči o kláštery a dobývání ostatků svatých. Zda biskupové postupovali z čistého lidumilství, či zda se jednalo o promyšlený tah pro získání mas, ponechám na úvaze čtenáře. Faktem je, že od desátého století začíná církev tvrdě kritizovat bezuzdné bezpráví, jakého se šlechtici dopouštěli vůči poddaným. Vzniká praxe „Pax Dei“, zákazů násilí, které měly platnost místní (kostely, tržiště, brody) i časovou (svátky, neděle). Porušení zákazu mohlo být potrestáno exkomunikací. Pro vymáhání těchto nových pravidel potřebovala církev ozbrojené síly, které by byly ochotné zakročovat proti násilníkům. A ty pochopitelně nemohly pocházet odjinud, než z řad násilníků samotných. Právě zde se rodí koncept ideálního rytíře jako ochránce bezbranných a utiskovaných. Šlechtici nyní měli možnost fungovat v jakési symbióze s církví. Už nemuseli trpět její neustálé výčitky, naopak měli její požehnání pro své bojové aktivity. Daní za to byla nutnost dodržovat určitá pravidla a nedopouštět se příliš nápadných krutostí vůči poddaným.

„Může dobrý hrdina bez limitu zabíjet zlé tvory?“

Tato situace může najít dobré uplatnění v RPG. Šlechtici, zvyklí brát si násilím vše, co je napadne, se postupně podřizují vlivu církve a s jejím svolením obracejí své zbraně proti těm, s nimiž dříve loupili a naopak chrání ty, jež dříve olupovali. Je na každém z nich, jak se dokáže s měnící se společenskou situací vyrovnat, aby získal co nejvíce.

Bylo by naivní se domnívat, že tito tvrdí válečníci trpěli nějakou přehnanou úctou ke kléru. Patronát, který nad jejich počínáním církev převzala, je naopak povzbudil v hrdosti na svůj stav. Tito boží bojovníci se v některých případech staví na roveň světců, před bitvami zpovídají jeden druhého a vůbec všemožně dokazují, že stojí stejně vysoko jako klérus, ne-li výš. Stabilizovaná situace, která v Evropě vládne, a naopak úpadek, jímž prochází islámský svět, jsou vhodnými podmínkami pro jeden z nejpozoruhodnějších fenoménů středověké Evropy – křížové výpravy. Během nich, po ustanovení Jeruzalémského království, dochází k vyvrcholení konceptu rytíře – božího bojovníka v zakládání mnišských rytířských řádů (Johanité, Maltézští rytíři a proslulí Templáři). Toto dosud nevídané spojení asketického života modlitby a násilnické praxe bojovníků není tak neuvěřitelné, uvědomíme-li si, jak moc se lišilo chápání morálky ve středověku od toho současného. I když středověcí teologové neupírají pohanům právo na život, ozbrojené zásahy proti nim (včetně těch preventivní povahy) považují za samozřejmost ve jménu obrany křesťanstva. Pohan je ze své podstaty nepřítelem křesťanství, a proto nositelem zla. Zabitím pohana se tedy rytíř nedopouští ani tak vraždy (homicidum), jako spíše ničení zla (malicidum), což je pochopitelně chvályhodné. Během krvavého válečného tažení se pak snadno zanedbal rozdíl mezi ozbrojeným a bezbranným Muslimem, či mezi Muslimem, Židem nebo východním křesťanem. A tak rytíři padali na kolena před osvobozeným Božím hrobem a plakali upřímným dojetím, zatímco z mečů jim odkapávala krev žen a dětí.

V klasických hrách na hrdiny pravidla někdy předkládají tzv. přesvědčení a hráči pak docházejí k zajímavým otázkám. Může dobrý hrdina bez limitu zabíjet zlé tvory? Nestane se pak stejným jako oni? Co když paladin zabije skřetí dítě, které se neprovinilo ničím, než že se narodilo jako zástupce zlé rasy? Jak je vidět, stejný problém můžeme řešit u křesťanských rytířů a Muslimů. Z dnešního pohledu je naprosto nepřijatelné zabít člověka pro jeho názorovou odlišnost. Vše, co jde nad rámec přímé individuální sebeobrany, je silně problematické. Musíme se však smířit s tím, že středověký pohled na dobro a zlo byl v mnohém odlišný od toho našeho. Je na každém čtenáři, zda bude vraždící boží služebníky považovat za zlé pokrytce, pomatené fanatiky či něco jiného. V každém případě se ale tyto etické otázky dají dobře využít při přípravě zajímavých příběhů, neboť už ve středověku se našli mnozí lidé s poněkud pokrokovějšími názory na morálnost zabíjení jinověrců.

Vrcholný středověk přišel spolu s největší slávou a rozkvětem rytířství. A přece byl tento koncept plný rozporů. Mnišské vojenské řády (Militia Christi) se plně rozvinuly a začaly se stavět do opozice vůči světským rytířům (Militia saeculi). V té době už rytíři dávno nebyli pouze drsnými muži meče a kopí, žijícími jen pro boj a svého pána. Na turnajích dávali okázale najevo svou krásu a vznešenost. Odívali se do bohatě zdobených (cizelovaných) zbrojí a vyšívaných šatů, věnovali péči i svým účesům. V reakci na tuto až zženštilou módu vystupovali templáři se svými oholenými hlavami (na kterých lépe seděla přilba), nepěstěnými plnovousy a prostou zbrojí i šatem. Rytířství se zároveň dostalo do značných problémů. Křížové výpravy skončily neúspěchem, a situace v Evropě už nenabízela denní uplatnění v boji. Situaci zachraňovaly právě okázalé turnaje, které se pro mnohé mladé rytíře staly jedinou příležitostí, jak prodat své schopnosti. Ti úspěšní bohatli, ti neúspěšní byli zabiti. A množství rytířů se tak samo regulovalo, což zpomalovalo rozklad děděného majetku.

V tomto období turnajů, 12. a 13. století, skutečně existovala v Evropě celá společenská vrstva, kterou bychom mohli označit slovem dobrodruzi. Mladých a ctižádostivých rytířů byly celé houfy, avšak bohatých dívek na vdávání menší počet. Dobrodružná pouť od turnaje k turnaji v dobrém případě končila v náruči dcery zámožného otce, založením rodiny a pověšením jezdeckých ostruh na hák. Ve špatném případě mladý rytíř na nějakém utkání zahynul. Někde mezi tím byl osobní krach a možnost nechat se najmout na špinavou práci, či se rovnou dát na dráhu lupiče.

Tíživá situace rytířů dosáhla vrcholu ve 14. a 15. století (v závislosti na lokalitě). Lenní majetek byl už zcela rozdroben a jednotlivá léna stačila sotva pokrýt náklady na koně a zbroj. Propast mezi vysokou (která už dávno nebojovala) a nízkou šlechtou dosáhla svého maxima. Ve Francii poskytla rytířům možnost důstojného odchodu z dějin stoletá válka. V Německu se zchudlí rytíři rozdělili na lupiče a jejich pronásledovatele. Ve Španělsku získaly zbytky rytířstva uplatnění v elitních pěších oddílech absolutistických králů.Jak je vidět, dějiny rytířství nám nabízejí mnoho odlišných modelů rytíře, které je možné zužitkovat v RPG. Při výběru jen doporučuji nemíchat jich několik dohromady, neboť každý má své pevné místo v logice vývoje společnosti. Nezbývá než popřát všem hráčům historických her, aby úspěšně využili informace v tomto článku, a příště se shledáme u měšťana, učence a vagabunda.