Drakkar

Harry Potter

Napsal(a) Petr „ilgir“ Chval. Součástí vydání Říjen 2007 (#4). Rubrika Literatura.

Avatar konzumu nebo právem úspěšné dílo? Hodnotný příběh s poselstvím nebo plytký brak aneb Zamyšlení nad potterovskou ságou.

Dne 21. července 2007 byl vydán sedmý, a s nejvyšší pravděpodobností poslední, díl potterovské ságy, veledíla paní učitelky J. K. Rowlingové. Skalní fanoušci čaroděje s jizvou už jistě dávno zúročili své znalosti angličtiny a zhltli originální verzi, nebo si našli některý neoficiální překlad na webu – a nyní mají možnost přemýšlet o celém tom ohromném díle, svým rozsahem (co do počtu znaků!) soupeřícím s Biblí. Tak budu přemýšlet i já.

Je tomu už nějakých pár let, co jsem dostal do rukou druhý a třetí díl Harryho Pottera a ze zvědavosti, jakéže to dílo uvrhlo televize a playstationy do dočasné nemilosti, jsem je přečetl. Kdo četl některé z prvních knih, dobře ví, že v tomto případě skutečně není problém zhltnout knihu za odpoledne, proto je spojení „přečíst ze zvědavosti“ zcela na místě.

Nu, následoval díl první, a pak bylo nutno čekat. Jaký byl můj dojem? Pohádka. Ani hrůzy Tajemné komnaty nebo mysteriózní postava Siriuse Blacka nedokázaly přebít pohádkovou příchuť příběhu o dobru a zlu, prošpikovaného skutečně originálními nápady a fantastickými motivy.

A zde bych se rád zastavil. První díly (zvláště ten úplně první) doslova vyzařují okouzlení autorky z magického světa, který stvořila, a možností, které se jí v něm otevřely. Čtenář je znovu a znovu překvapován fantastickými podrobnostmi ze života čarodějů. Nástupiště 9¾, magicky ukryté mezi nástupišti 9 a 10 na nádraží King’s Cross v Londýně, podobně skrytá Příčná ulice s celou přilehlou čtvrtí v srdci metropole, pohyblivá schodiště na bradavickém hradě, fotky, jejichž obyvatelé se pohybují a portréty, se kterými je možné mluvit, neobvyklé pochutiny, jež mají kouzelníci v oblibě a mnoho a mnoho dalšího.

Ocenil jsem tedy knihy jako čtivé a nápady hýřící. Zároveň mi však zápletky přišly trochu naivní a hrdinské. Na konci každého dílu student Harry a jeho přátelé tak nějak zachrání situaci největším kouzelnickým kapacitám pod nosem. To je podle mého soudu dost málo na to, aby se knihy staly tím, čím se staly. Čemu přičíst hlavní zásluhu na úspěchu HP? Jistě, je tu reklama. Jenže reklamu musí někdo platit. A nikdo nebude platit nákladnou reklamu něčemu, čím si není jistý. První díl HP byl vydán v srpnu 1996, první ocenění získal už v roce 1997, další desítky cen obdržel v průběhu let 1997 až 2001. Inu, dá se říct, že vzestup Harryho Pottera byl vskutku raketový a rozhodně ne zvenčí vykonstruovaný. V roce 2000 byl vydán čtvrtý díl a Harry Potter ovládl britský trh – stal se zde nejprodávanější knihou vůbec. V té době se také stal světoznámým a proniknul i do zemí, kde ještě předtím nevycházel (Čína…). Nyní už byl pochopitelně provázen masivní reklamou a rovněž natáčením filmu ve studiu bratří Warnerů. V této době také Rowlingová uzavřela smlouvu na sedm dílů.

Ten, kdo přečetl celou sérii, dobře ví, jak značným vývojem příběh prochází. Od pohádky k thrilleru, dalo by se zjednodušeně říct. Možná se mnou bude čtenář souhlasit, když uvedu, že ač je přechod postupný, jistý zlom se dá pozorovat ke konci čtvrtého dílu, kde dojde k definitivnímu návratu lorda Voldemorta a vraždě významné postavy „v přímém přenosu“.

Svou ohromnou popularitu si ovšem Harry vydobyl už před tímto „zlomem“, proto se mu v tomto ohledu nemůže přičítat velká váha. Nicméně příběh se mění a stává se drsnějším. Autorčino vyjádření, že chce, aby Harry rostl spolu se čtenářem, má sice něco do sebe, ale nebere ohled na již dospělé lidi, nebo naopak malé děti, které si nyní mohou přečíst všechny díly najednou.

Ta fantastičnost a gejzíry originálních až bláznivých nápadů, které mě na prvních dílech tolik zaujaly, se pomalu vytrácí. Knihy nabývají na objemu, scény jsou podrobněji popisovány, charaktery lépe prokreslovány. Harry Potter se už nečte jedním dechem, ale „jen“ velmi rychle. Tato skutečnost vede některé čtenáře ke tvrzení, že autorce dochází inspirace, mluví o „nastavované kaši“, o tom, že nafukuje příběh kvůli většímu počtu stran a tedy vyššímu výdělku. V těchto závěrečných knihách si Rowlingová vypomáhá ukončováním kapitol v průběhu napínavé nebo akční scény, což nutí čtenáře pokračovat stále dál. Co v těchto dílech nabývá vrchu, to je rozpracování charakterů hlavních postav, vysvětlování pozadí kouzelnického světa a jeho nedávné minulosti, a až epické rozvíjení příběhu. Harry Potter se stává realističtějším a uvěřitelnějším. (Ne, nepřestane kouzlit a létat na koštěti, jen příběh je uměřenější.) Ani zde však autorka neztrácí svůj přístupný, čtivý styl. Nadále vypráví prostým a srozumitelným jazykem, který by jistě zlé jazyky označily za primitivní.

Ano, i v tom je část tajemství úspěchu Harryho Pottera. Sloh J. K. Rowlingové je jednoduchý, nic neskrývá, zvládnou ho i nečtenáři. V souvislosti s tím je nutné uvést, že dílo si skutečně neklade žádné estetické či dokonce umělecké ambice. Jde jen a jen o příběh, který je nutno podat co nejpřístupněji.

A hodnotový přínos Harryho Pottera? Osobně na této sérii oceňuji to, že dobro je označováno jako dobro a zlo jako zlo. Rowlingová se nepřizpůsobuje současnému trendu relativizace a směšování těchto pojmů. Její stanovisko je konzervativní a jasné. Zlo je špatné a musí být poraženo. Navzdory tomu příběh rozhodně nepůsobí černobíle a dobrý konec jako naivní happyend.

Kladné postavy mají spoustu špatných vlastností, které se mnohdy projeví jako fatální. Dobrým příkladem je zbabělost a lhostejnost Ministerstva kouzel. I ten nejsvětlejší klaďas, ředitel Brumbál, není ušetřen temných stránek. Narozdíl od mnohých se s nimi však vyrovnává a vychází s čistým štítem. Na druhé straně máme kolaboranty s Pánem zla Voldemortem a jeho přisluhovače, Smrtijedy. I mezi nimi se občas objeví někdo, kdo váhá…

Samotná postava lorda Voldemorta je navýsost zajímavá. Nejde o žádné démonické monstrum, ztělesnění Zla, které právě vylezlo z nejhlubšího pekla. Naopak ve Voldemortovi lze velice snadno vidět obyčejného člověka, kterým kdysi byl. Je sobecký, nemilosrdný, pyšný a má zvrácené ideály… ale je to stále jen člověk. Je možné s ním mluvit, vyjednávat, je možné ho přivést do úzkých, přelstít. Zde autorka dobře vystihla fakt, že zlo nedokáže tvořit, pouze pokřivovat dobré, a tedy nikdy nedosáhne kvalitativní úrovně dobra. Jinými slovy, zlo není dobru rovnocenným ekvivalentem, ale je na něm vždy závislé. To je ten důvod, proč každý Voldemort musí být nakonec poražen, to je dle mého největší morální přínos díla.

Nelze opomenout ani apelace za lidská práva. Rasové a kulturní otázky, jež v současnosti nabývají na palčivé aktualitě, jsou do díla promítnuty v podobě problematického vztahu mezi čaroději kouzelnického původu, nekouzelnického původu a jejich míšenci. Jako ochránkyně lidských práv (vzpomeňme klecová lůžka) se autorka jednoznačně staví proti povyšování se čistokrevných čarodějů nad kohokoli jiného. Dokonce i úplní nekouzelníci (mudlové) mají stejná práva a důstojnost.

Shrňme si tedy příčiny, které dostaly Harryho Pottera tam, kde je:

Celá série se vyznačuje až zázračnou čtivostí a přístupností. Možné minus u rozmlsaných náročných čtenářů, ale jisté plus pro široké masy. Poutavost, familiárnost a vtažení do děje. Nadhled, velice citlivý smysl pro humor.

Pestrobarevná originalita nápadů, která se později vytrácí, ale ze začátku udělala své. S ní souvisí rovněž neklišovitost celého námětu jako takového. Komunita kouzelníků jako vystřižených z anglického romantického středověku a zasazených do moderního světa, to se nevidí každý den.

Dobré propracování charakterů a excelentní vykonstruování zápletky do nejmenších nuancí. Čtenář žasne nad propracovaností příběhu a nevěřícně kroutí hlavou: „Vždyť ono to do sebe všechno přesně zapadá!“

Jasně a tradičně stanovené morální hodnoty, dobro vítězí nad zlem.

Samozřejmě masivní reklamní kampaň, jejímž hlavním tahounem je dosti věrný filmový přepis knihy z produkce Warner Bros.

Na závěr hodnocení díla jako celku. Nemyslím si, že Harry Potter je módním výstřelkem, který bude brzy zapomenut. Jeho místo bych viděl ve fantastice pro mládež s morálním poselstvím. Třeba vedle Lewisovy Narnie.

A pro ty, kdo ještě nepřečetli: Existuje samozřejmě nepřeberná spousta knih, které stojí za to přečíst spíš, než Harryho Pottera, ale kdybyste se někdy přistihli, že trávíte příliš mnoho času brouzdáním po internetu nebo vysedáváním před seriály…