Drakkar

Paracelsus

Napsal(a) Karel „Pegas“ Škoch. Součástí vydání Červen 2010: Sen a šílenství (#20). Rubrika Historie a realita.

„Novátorský lékař, oddaný alchymista, prostořeký filosof, neúnavný tulák…“ těmito slovy shrnuje život Theophrasta Aureola Filipa Bombasta z Hohenheimu jeden z nejznámějších psychologů 20.století, Carl Gustav Jung, ve studii o životě tohoto renesančního myslitele a lékaře. Čím to je, že tento buřič vzbudil pozornost i více než 400 let po své smrti, že jsou jeho spisy i dnes vydávány, jeho myšlenky rozváděny a v čím dál větší míře přiváděny do tak zvané alternativní medicíny?

Kdo vlastně byl tento muž, v čem spočíval jeho novátorský přístup k lékařství a k přírodním vědám? Byl to Paracelsus¹, jak sám sebe Theophrast nazýval, nebo se jednalo spíše o Cacophrasta², jak jej s posměchem nazývali oponenti v Basileji? K pochopení alespoň části jeho komplikované osobnosti musíme alespoň krátce pohlédnout na jeho život a historické události, které na počátku 16. století hýbaly Evropou.

Paracelsus se narodil ve švýcarském městečku Einsiedel v roce 1493. Jeho otec byl lékař a již jako chlapce jej zavedl do alchymistické dílny ve Villachu. O Paracelsově matce není mnoho známo, jisté však je, že zemřela, když bylo malému Theophrastovi devět let (není vyloučeno, že spáchala sebevraždu). Absence matky při dospívání na něj měla patrně tak značný vliv, že se nikdy neoženil, ba dokonce není známo, že by kdy navázal nějaký vztah k ženě. Žil prakticky v celibátu, což ovšem neznamenalo, že by byl misogynem, či považoval ženy nějakým způsobem za méněcenné, jak tomu bylo v 16.století obvyklé. Naopak věnoval problematice ženských chorob velkou část svého díla Opus Paramirum (Dílo nad zázraky).

Jak bylo toho času zvykem, dospívající Paracelsus hodně cestoval. Při svém putování zprvu nacházel moudrost ve školách, klášterech a univerzitách. Při studiu se neomezil pouze na klasické medicínské vzdělání, kterého údajně roku 1517 dosáhl na univerzitě ve Ferraře (nicméně, údaje z toho roku chybí), hojně také navštěvoval potulné lazebníky, mastičkáře, cikány, bylinkáře, porodní báby či lidové léčitele. Proti zkostnatělému učení univerzit, které, dle jeho slov, spočívalo v pouhém omílání spisů Avicenny, Rhazese, Galéna a dalších, postavil tradiční metody prostého lidu osvědčené praxí, což ovšem do jeho učení také zaneslo mnoho nesmyslných báchorek a pověr. Není tedy divu, že jej akademická obec po celý život považovala právě za jednoho z mastičkářů a šarlatánů.

Právě pro své pobuřující chování na žádném místě dlouho nevydržel. Ilustrativním příkladem je jeho působení v Basileji na velice lukrativním místě městského lékaře a univerzitního učitele, kam se dostal spíš z politických důvodů a díky protekcím. Odmítl přednášet v latině, místo taláru na přednášky chodil v alchymistické haleně, se vší okázalostí s ledkem a sírou pálil Avicennovy a Galénovy spisy. Těžko říci, jestli představitele univerzity více pobouřila přednáška o největším tajemství lékařské vědy, při které odhalil nádobou s lejnem, chtěje vykládat o fermentaci, či přílišné množství času, které trávil na divokých pitkách. Nakonec musel Paracelsus z Basileje uprchnout, aby nebyl odsouzen k žaláři za urážky soudního dvora a městské rady.

„Asi nejslavnějším Paracelsovým lékem bylo laudanum – tajemný všelék, skutečný elixír.“

Přestože by čtení Paracelsových spisů mohlo vést k dojmu, že byl vesměs skromným a pokorným mužem, který nadevše miluje a hlásá jméno Boží a úzkostlivě se střeží konfliktu s katolickou církví, opak je pravdou, jak to tom svědčí Paracelsův asistent a tajemník Johannes Herbst, též zvaný Oporinus: „Nehledě na jeho zázračné a úspěšné léčení všech typů chorob, jsem u něj nezaznamenal žádnou učenost ani zbožnost. Udivuje mě, když vidím všechny ty publikace, které, jak se říká, napsal nebo zanechal, jež bych mu však ani ve snu nepřipsal. Dva roky jsem pobýval v jeho společnosti, kdy trávil dny a noci popíjením a přejídáním se. Nebylo možné jej najít hodinu nebo dvě střízlivého, především po odjezdu z Basileje… Často přicházel domů trochu namazaný po půlnoci, hodil sebou na postel i v šatech a opásán mečem, který prý dostal od kata. Sotva usnul, tak zase vstal, vytáhl meč jako blázen a mrštil s ním na zem nebo o stěnu, takže jsem se někdy bál, že mě zabije…“

Paracelsiáni sice nařkli Oporina, že je lhář a zrádce mistra, ale faktem zůstává, že pod Paracelsovým vedením zemřelo dvacet jedna sluhů a nepočítaně bylo těch, co jej opustili, protože nemohli jeho chování už vystát. Giordano Bruno později vyjádřil svůj obdiv k Paracelsovi slovy: „A když si pomyslíme, kolik toho tento opilec věděl, co by asi mohl objevit, kdyby byl býval střízlivý?“

Co tedy přinesl Paracelsus soudobé vědě nového, že byla ochotna přimhouřit oči nad jeho výstředním chováním? Bylo to především vytvoření hlubší vazby mezi medicínou a alchymií. Paracelsus, podobně jako čínští alchymisté, nepovažoval za alchymistův cíl výrobu zlata, ale spíše vytvoření prostředku k léčbě nemocí. Nicméně možnost transmutace kovů nikdy nepopřel, dle některých legend ji skutečně ovládal, o čemž se ostatně sám zmiňuje ve svém díle De natura rerum (O přirozenosti věcí).

Ústředním tématem raně renesanční medicíny byla Hippokratova humorální teorie čtyř tělních tekutin (ta je dnes spojována spíše s lidským temperamentem). Ta tvrdí, že každé onemocnění a slabost organismu je přímým důsledkem nerovnováhy tělních šťáv – krve, žluči, hlenu a černého hlenu (melancholie). Každému hlavnímu orgánu přísluší jedna tekutina: srdci krev, mozku hlen, játrům žluč a slezině melancholie. Úkolem lékaře je tedy zjistit, které šťávy je přebytek a které se nedostává a znovu ustanovit rovnováhu. Choroba lze diagnostikovat z moči pacienta (tzv. uroskopie) a léčba obvykle spočívala v pouhém pouštění žilou. Jak hluboce byla teorie čtyř šťáv zakotvena, svědčí fakt, že jednotlivým šťávám byly přiděleny čtyři roční období, čtyři hlavní planety ba dokonce čtyři světové strany. Analogie se čtyřmi aristotelovskými elementy je více než zřejmá.

Paracelsus měl úplně jiný názor. Ponechává prostor přírodním silám, aby samy ránu zahojily. Sama příroda vytváří protilék, úkolem lékaře-alchymisty je umět lék v přírodě vyhledat a následně jej separovat. Tato separace vydělí z přírodních látek jejich exkluzivní podstatu – nesmrtelnou kvintesenci „přírodu posílenou až nad svojí úroveň“. Každá kvintesence má své zvláštní vlastnosti – některá působí narkoticky, jiná zastavuje krvácení, další vyvolávají zácpu… Jak ovšem poznat, jakou kvintesenci ta která přírodní látka poskytuje? Na tuto otázku odpovídá učením o signaturách.

Dle Paracelsa existuje přímá souvislost mezi tvarem či barvou rostliny a orgánem, na který má rostlina léčivé účinky. Kupříkladu květ orchideje připomíná varlata – kvintesence poskytnutá orchidejí bude tedy vhodná k léčbě pohlavních chorob, „žlutokrevný“ vlašťovičník bude uzdravuje žloutenku a srdcovitý tvar listů šeříku napomáhá při léčení chorob srdce a krve. Toto je zázrak Boží prozřetelnosti a každý lékař by měl umět ze znamení přírody číst a rozeznávat je. Paracelsus věnoval těmto alchymickým lékům desetisvazkové dílo Archidoxa (arcimoudrost).

V díle Archidoxa pojednal taktéž o metodách separace kvintesence. Mezi nimi vystupují sublimace, kalcinace, extrakce silnými vodami, žíravinami, nicméně ústřední postavení zaujímá destilace. Aplikace této klasické alchymistické separační metody v medicíně nebyla ničím nová, Paracelsus se nechal inspirovat alchymistou Arnaldem z Villanovy (1234?-1311) a Janem z Rupecissy (1300?-1365), kteří zase čerpali z děl alchymistů arabských. Pozoruhodné vlastnosti na lidský organismus vykazoval destilát zkvašené vinné šťávy, známé tehdy aqua ardens, nebo aqua vitae. Někteří připisují přímo Paracelsovi prvenství v použití spojení alcool vini – vinný alkohol. Slovo alkohol je arabského původu a označovaly se jím obecně nejlepší esence jakékoliv látky. Alcool vini plně splňoval požadavky, aby mohl být identifikován se zázračnou kvintesencí, nejen pro pozoruhodné vlastnosti na lidský organismus, ale i těkavost, hořlavost a „nesmrtelnost“ kterou poskytoval jako konzervant.

Paracelsus se však neomezoval na pouhé separace. Získané esence různým způsobem kombinoval, s cílem potlačit nežádoucí účinky. Kupříkladu u rtuti, která se jako jediná účinně osvědčovala při léčbě epidemie syfilidy (tzv. francouzské nemoci, jež zachvátila Evropu začátkem 16.stol.), přestože její toxicita byla obecně známa, Paracelsus experimentoval se sloučeninami rtuti s cílem potlačit nežádoucí účinky. Dalším originálním lékem byla příprava „sladkého sirného oleje“ po jehož požití „kuřata usínají a po nějaké době opět procitají bez jakýchkoliv nežádoucích účinků… potlačuje bolest a zmírňuje horké a bolestivé choroby.“ Tímto olejem nemohlo být nic jiného než oblíbené anestetikum lékařů 19.stol, diethylether. Paracelsus jej připravil reakcí alkoholu s vitriolem – tj. kyselinou sírovou a následnou destilací z reakční směsi. Asi nejslavnějším Paracelsovým lékem bylo laudanum – tajemný všelék, skutečný elixír. S nejvyšší pravděpodobností se jednalo o alkoholický extrakt opia, ten předepisoval v nejtěžších případech. Paracelsem praktikovaná léčba chemickými prostředky stála u zrodu vědy zvané iatrochemie, která by mohla být považována za předchůdce dnešní farmacie.

Ústředním tématem paracelsovské léčby bylo tvrzení simila similibus currentur – léčení podobného podobným. Podáním malého množství příčiny lze nemoc vyléčit. Jednoduchým příkladem je horečka provázená vysokými teplotami. Pacient má přebytek tepla, musí další vydat, léčí se tedy zábalem a vypocením. Těžko hledat v Paracelsovi autora myšlenky očkování, když v Konstantinopoli léčil pacienty nemocné neštovicemi krví jiných nemocných, nicméně jako ilustrativní příklad to postačí. Pro tyto postupy je Paracelsus někdy označován za autora homeopatie. Co je jedem, stává se lékem. Paracelsovská léčba dny, žlučníkových a ledvinových kamenů zanechala přesah i do dnešního chemického názvosloví. Tyto nemoci vyvolávaly silné bolesti přirovnávané až k peklu, v řecké mytologii nazývaném tartar. Paracelsus i jiní středověcí alchymisté a lékaři si všimli, že se na dně vinných sudů usazuje malé množství velmi tvrdých krystalů, které jsou velmi podobné těm, které se nacházejí v kloubech nemocných. Usazování těchto krystalů v těle mělo vyvolávat ony pekelné – tartarické bolesti. Krystaly byly nazvány tartarum, z čehož byl později odvozen alternativní název kyseliny vinné (2,3-dihydroxybutandiová kys.), tartarát.

Úspěchy Paracelsova lékařského umění měly pevný základ na teoriích lidského těla a hmoty, které postuloval v díle Opus paramirum (Dílo nad zázraky). Jednou z ní je teorie archeus. Paracelsus chápe lidské tělo jako pracující chemický organismus, v žaludku sídlí alchymista, archeus, který odděluje a přečišťuje složky žádoucí od nežádoucích. Užitečné přeměňuje v konečnou esenci, neužitečné vydělí a vyloučí. Pro separace používá stejné metody jako alchymista v dílně destilace, sublimace a jiné.

Archeus je sám schopen transformovat jednu látku ve druhou. „Nemusíme jíst chlupy, aby nám narostl vous… protože mistr řemeslník v žaludku je dobrý. Umí udělat železo ze síry: je tam denně a vytváří člověka podle jeho formy.“ Na základě tohoto mohl Paracelsus vyslovit jednu z prvních definic jedu, která je dnes součástí učenic toxikologie: „Jed je ve všech věcech a nic není bez jedu. Záleži pouze na dávce, je-li jed jedem nebo ne.“ K otravě vede pochybením či zahlcením alchymisty v těle. Otrava (ens veneni) ovšem není jedinou příčinou nemoci. Lidský život a jeho zdraví je stále vydáno na milost a nemilost tajemné moci hvězd (ens astrorum), duševním slabostem (ens spiritualis), každý jedinec má ze své přirozené konstituce určitou náchylnost k některým nemocem (ens naturale) a samozřejmě, lidské zdraví je jako vše podřízeno vůli Boží (ens Dei). Tímto si Paracelsus ponechává prostor pro pochybení, jelikož Boží vůli není možno se protivit a snaha lékaře vychází naprázdno. Výše zmiňovaná teorie archeus by mohla s nadsázkou býti označována jako základ bioalchymie. Skrze archea v těle se přeměňuje příroda živá v neživou.

Evropská renesanční alchymie stála pevně na sulfuro-merkuriové teorii principů rtuti a síry³, Paracelsus k těmto dvěma principům přidává třetí – sůl. Nicméně není prvním autorem myšlenky tria prima, tím je perský alchymista al-Rází přelomu 9. a 10. stol. Paracelsus pouze tyto tři principy roubuje na středověkou teologii hledáním analogie v Boží trojici, jednotlivým principům přisuzuje kvality: ohnivá a mocná Síra přísluší Bohu Otci, prchavá, duchovní Rtuť je atributem Ducha Svatého a pevná Sůl jako dílo země je rysem pozemskosti Ježíše Krista. Jednoduchým důkazem pravdivosti fungování tří principů je hoření dřeva: „co hoří, je Síra, co kouří, je Rtuť, a popel je Sůl“. Mikrokosmos se spojuje s makrokosmem. Nutno podotknout, že opět tyto principy nelze chápat jako samostatné látky či elementy, jedná se spíše o jakési metafory kvalit, spirituální entity směřující materiál k určitým vlastnostem.

Paracelsus se s teorií tria prima pouští i na tenký led kosmogeneze. V Biblickém obrazu stvoření stojí: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží“. Shodně s gnostickými filosofy tedy považuje za prvotní látku (prima materia) vodu, z vody jsou posléze vydělena nebesa a souš. Pokud si pod Rtutí, Sírou a Solí nepředstavujeme konkrétní látky, ale filosofické entity, je analogie více než zřejmá. Samotný proces vydělení z vody není než chemickou separací – destilací a koagulací. Bůh je tedy nejvyšším chemikem střežícím veškerá tajemství hmoty. Nicméně, co ta voda, nad kterou se duch Boží vznášel? Shoduje se tedy Paracelsus s gnostiky, že je tou prapůvodní látkou z níž vše vyšlo? Je voda stará „jako Bůh“, byla stvořena, či nikoliv? Měla by mít pak výsadní postavení mezi živly respektive principy? Jasnou odpověď Paracelsus nedává. Vodu, či propast, nad kterou se vznášel duch Boží, označí Paracelsus pojmem mysterium magnum, ze kterého vychází ultima materia, voda taková, jak ji známe. Mysterium v Paracelsovském pojetí znamená místo tvoření, metaforický počátek, vejce, ze kterého se věc vylíhne. Stejně jako je mléko mysterium sýra, sýr mysterium červů, tak je mysterium magnum „jedinou matkou“ a „divuplným počátkem“, ze kterého úžasnou alchymickou separací povstává svět. „Když bylo mysterium magnum ve své esenci a božské podstatě plné nejvyšší věčnosti, začala na počátku veškerého stvoření separatio.“ Paracelsus, který se vždy pyšnil lidovostí a srozumitelností svého učení, zabředl v hlubinách metafor a metafyzického symbolismu.

V čem tedy spočívá Paracelsův přínos alchymii a renesanční vědě? Především je to důraz na používání osvědčených metod ověřených buď tradicí, nebo experimentem. Pro svůj zarputilý odpor ke klasickým autoritám středověkého lékařství otevřel renesanční medicíně cestu k novým a mnohdy účinějším léčebným postupům. Pro alchymii zavedl nové pojmy a zavedl několik nových teorií. K jeho odkazu se dnes hlásí alternativní medicína a homeopatie, přestože je jeho učení stejně tak zmatené, jako zanesené středověkými bludy a pověrami. Za jeho největší zásluhy lze pokládat hledání a nacházení souvislostí mezi alchymií a medicínou v nejisté době zmítané náboženskými reformami, ale přes všechny zásluhy těžko můžeme Paracelsa označit jako vědce, ale spíše jako mystika.