Drakkar

Dobré ráno, Somo

Napsal(a) Dalibor „Dalcor“ Zeman. Součástí vydání Říjen 2007 (#4). Rubrika Cadwallon.

Cadwallon!! To jméno rozechvívalo skryté struny v mé duši. Tedy kdybych měl duši, a kdyby se tam ty struny daly natáhnout. Jediný struny, které jsem kdy měl, byly nervy. Ty se za ty léta na vojně a žití ve městě vypracovaly spíše na horolezecký lana pro Vlkenskou výpravu. Stejně ale jméno města působilo jako volání moře pro námořníka. Během mého dobrovolného exilu v žoldnéřském praporu jsem večer co večer vyhlížel směrem, kde se rozkládají vysoké věže a nevídané stavby Cadwallonského horního města. Toužil jsem znovu navštívit Klenot Laneveru. Jenže když do Cadwallonu přijdete, první co vidíte, je vysoká hradba horního města a neskutečné stavby, které zde stály, to všechno skryté za velkým zadkem ogří stráže. Co cítíte, není volání moře, ale nedostatek kanalizace a můžete mluvit o štěstí, že neskončíte na Náspech. Místo touhy po Cadwallonu hledáte cestu z bídy ven a toužíte po způsobu, jak se vyšvihnout a chodit jako ti snobští šlechtici z horního města. Nebo toužíte následovat Vania a chcete užívat výsadních práv Svobodné ligy. Slyšel jsem písničky Bardů osudu, že starý bůh jménem Touha ovlivňuje vše, co se v Cadwallonu šustne a sbírá emoce lidí, které ho udržují při životě. Pěkná blbost, řeknu vám. Ale ne nahlas, znáte to, ne? Co kdyby…?

Každopádně to, co lidi chtěj, jsou chechtáky. Není peníz, není láska, není peníz, není moci. Peníze dávaj svobodu a dávaj lidem důstojnost. Zajímavý je, že jediný, kdo vždycky tvrdí, že peníze jsou jen výdobytkem civilizace, kazej charakter a že by neměly být středobodem lidského tužby, tak to jsou ti, co mají všeho dost. Není to matka, která musí živit své dítě, ani goblin, na kterého doma čeká čtyřicet hladovejch krků. Sakra? Co se to se mnou děje? Že by mi ta vojna lezla na mozek? A to všechno jenom proto, že jsem se zasnil.

Otevřeným oknem do mého pokoje vane ranní bríza, záclony povlávající v jemném vánku poletují v okně. Paprsky světla z vycházejícího slunce mi dopadávají na tvář. Ve vočích mám ještě písek, takže se mi moc nechce vylejzat z postele. Večer se u mě stavila pokojská. Že prej paní Matylda se nechá poroučet s večeří. Na tácu mi přinesla dary moře. Nevím, co chtěla říct těma krevetama, ale když jsem mladičké pokojské nabídl, tak vyplašeně odmítla a zmizela z pokoje. Takže místo vína, děvčat a zpěvu na mě zbylo jen víno a noviny. Na tácu s „pochoutkami“ totiž bylo vyskládáno Svobodné slovo Cadwallonu. Když jsem otevřel svrchní noviny, vypadl na mě lístek ze vzkazem: „Všechny pokojské jsem instruovala o tvých tricích, takže na noc ti zbývá jen společnost novin. M.“ Nebejt to má známá, řekl bych: „Svině!“ Takhle jsem se jen usmál. Tuhle hru umím hrát taky, a aniž bych se chlubil, docela s úspěchem.

Takže jsem si nalil čistého vína a otevřel noviny. A zrovna článek o mém úspěchu. Lady už-nevím-jak-vypadala-ale-spal-jsem-s-ní vyhrála rozvodovou při nad svým manželem, který jí nebyl schopen dokázat její nevěru. V černé kronice, která zabírala více jak třičtvrtě poslední stránky, pak byly hlášení městské hlídky. „Na černé skládce na Náspech bylo nalezeno bezhlavé tělo mladého, dobře vyvinutého muže mezi 18–25 rokem věku. Tělo bylo zcela nahé a neslo stopy mučení. Přes znetvoření větší části těla se podařilo odhalit starou jizvu ve tvaru (viz obrázek). Kdokoliv by pomohl s identifikací muže, nechť se přihlásí v úřadovnách městské hlídky“. Při prohlížení obrázku jsem se div neutopil vínem. Tu jizvu jsem sakra dobře znal. Sám jsem ji tomu blbečkovi udělal, když si myslel, poté, co mě u lady na loži vystřídal, že si musí dokazovat, jak je dobrej s mečem. Docela dobrej byl, ale já byl nejen lepší, ale ještě nosím v rukávu levoručku. Lady Meneje se o něj musela tři neděle starat. Nejsem blbec. Na fízlárnu nepůjdu. Chlupatý určitě hubu držet nebudou a já nechci skončit náhodou nalezený na černý skládce. O tom, že by to tělo našli jinak než náhodou, jsem rozhodně nepochyboval. No a Meneju stejně vydírat nemůžu. Ta má po soudu peněz, že by si na mě mohla zaplatit hafo převozníků.

Večer se prodlužoval, ruch na ulici kulminoval okolo jedný v noci, ovšem utišil se až někdy ve tři . Tou dobou se už dalo jít spát, měl jsem nejen slušnou špičku, ale hlavně hlavu plnou černé kroniky. Samozřejmě, celou noc se mi zdálo o všech těch popravených, čtvrcených, bezhlavých a z kůže stáhnutých občanech Cadwallonu. Celej sen pak vrcholil, když jsem na škole dělal zkoušky z Cadwallonského práva. Zrovna jsem měl dopsat rozsudek za znásilnění, to všechno se prolínalo se scénou ze soudní síně. Soudce deklamoval: „Za znásilnění a tedy způsobení občanu Cadwallonu pracovní neschopnost a snížení jeho příspěvku k hrubému produktu města se Bran Amber odsuzuje k finanční kompenzaci vůči poškozené i městu v plné výši stanovené taxy a dále ke ztrátě nástroje způsobujícího znásilnění“. Probudil jsem se, když kat přiložil obrovské kleště na citlivé místo. Do pokoje vběhnul po římse kocour a chtěl se tulit. Skopnul jsem ho z postele a převalil se na bok. Nastavil jsem si polštáře tak abych se mohl koukat z okna.

Jak jsem řekl, hospoda se nachází na půl cesty mezi Morovou ulicí a Ondinským přístavem1 Z mého rohového pokoje vidím nejen na přístav, ale i na hlavní třídu vedoucí na horu na útes a dokonce i na Nebeské výšiny. Místo, kde se dají utratit i vydělat velké sumy peněz za pár minut. Teda spíše utratit. Už jste viděli hernu na které se dá legálně vydělat? Já ještě ne, takže když oni můžou švindlovat, tak já snad taky. Já jen doufám, že už zapomněli na ten zákaz vstupu.

Pitomý sluníčko! Musí svítit tak nahlas? Nakonec jsem se přinutil kouknout z vokna, co tam nebo to tam dělá tak strašnej rámus. Trojice goblinů vezla nějakej vozík s naloženou kádí, pořvávala na sebe a dělala u toho bordel, jak jakej nebo jak to uměj jenom goblini. Jejich šveholení není nejlepším lékem na kocovinu. Přímo naproti přes ulici si mladá kartářka otevírala svoji živnost. Zajímalo by mě jestli je kartomancer, nebo tarotovej mág. Vobyčejnej člověk to nepozná, ale já na to mám voko. Chvilku jsem ji pozoroval. Měla docela hezkou postavu. Něco přes metr sedmdesát, dlouhý mahagonový vlasy, zatím ještě rozpuštěný. Určitě si přes ně přihodí šátek. Kartářka se natáhla, aby zavěsila svázané bylinky pod vrchol svého stánku. Do té doby volná blůzka se přilepila na její tělo a dala tak vyniknout štíhlé, ovšem zajímavě tvarované postavě. Nehledě na pevnej zadek v upnutých kalhotách, zastrčených do vysokých bot, ohnutých pod kolenem. Pokud se mi to nezdálo, měla v levé škorni zasunutou dýku. Podle tvaru jílce bych řekl, že odpovídající je tak patnáct centimetrů čepele. Ta holka musela bejt pěkně od rány. Asi si všimla, že se po ní někdo kouká, zastavila se a pak se podívala přímo na mé okno. Sem si byl skoro jasnej že tohle není žádnej podvodník, ale pravej tarotovej mág. K ní si tedy nepůjdu nechat vyprávět budoucnost.

Když už mě viděla, tak jsem na ni zamával. Zakroutila hlavou a věnovala se své práci. To já se začal rozhlížet po městě. Soma je asi nejlepší čtvrtí spodního města. Je zde mnoho heren, jediná škola magie a ambasáda Alahanu. Díky přístavu a přímé cestě vedoucí do horního města je Soma obchodně velmi dobře položená. Morová ulice, spíše čtvrť přiléhávající k hradbám horního města, dosahuje skoro až k hlavní třídě a je sídlem Cechu zlodějů. Pod útesem rozkládá většina Somského léna. Místní hospůdky a taverny jsou přes den plné bohatých obchodníků jednajících s kapitány lodí, které si mohou dovolit přistávat v Odinském přístavu. Stejní obchodníci by nikdy nejednali s kapitánem z Automatonu, nebo z Náspu. V noci se Soma stává centrem neřesti a radovánek. Rod Somů drží léno pevně ve svých rukou a pod jejich vedením léno jen vzkvétá vzkvétá. Množství heren, bordelů a mnoho námořníků s vyplaceným žoldem, to může být třaskavá kombinace, ale místní Garda udržuje vždy pořádek. A ti, kterým se to nezdá, ti můžou za méně organizovanou zábavou zdrhnout do Náspů. Jak se říká v Somě: „Proběhni se po zdi, protáhni se střílnou“.