přichází únor a s ním čas náledí, bahna a vlezlé vlhké zimy. Pokud jste nevyrazili na lyžovačku do Rakous či nepotíte krev ve snaze dohnat poslední zkoušky uplynulého semestru, přijměte pozvání mezi stránky zbrusu nového čísla Drakkaru. V něm se tentokrát věnujeme převážně nečestnostem, lstem, intrikám a jiným nehezkým typům mezilidské interakce.

Do tématu čísla krásně sedne fundovaný článek o jedech, který pro nás připravil Faskal, odborník na slovo vzatý. Jedná se o první díl chystané trilogie, v níž se postupně seznámíme se všemi typy jedů, umělými i přírodními, tradičními i zcela moderními. Text uvádí i příklady slavných vražd a travičů v historii.

Do prostředí lstí a intrik nás zavede i povídka českého propagátora RPG série WoD, Radima Trčálka. Bestiální vraždy děsí obyvatele nejmenovaného českého města na konci 19. století. Indicie směřují k jedné z hraběcích rodin, a policejní vyšetřovatelé se řádně zapotí, než dospějí k nečekanému rozuzlení případu.

V rámci pravidelné deskoherní rubriky přináší Peekay recenzi na na novou deskovku Verona, v níž vlastně jde jen o to, jak oklamat a přechytračit své protivníky. Zcela jinou nabídku pro nás má Baelara: Pokud se chystáte oslavovat úspěšně složené zkoušky, či si chcete jen s přáteli zpestřit všední únorové dny, věnujte prosím pozornost jejímu článku o párty hrách.

Kromě pravidelných recenzí na deskovky se tentokrát díky píli našich čtenářů Petra Hrdličky a Sparkle budete moci začíst do recenzí na pozoruhodné (nejen) literární dílo Level 26 a novou českou hru nakladatelství Mytago Kouzlem a mečem.

V tomto čísle se dočkáte i pokračování Scolexova průvodce po německých hrách na hrdiny, který tentokrát představí nakladatelství Prometheus Games a jeho zajímavou tvorbu.

Únor je nejkratším měsícem v roce, ovšem nic podobného se o únorovém vydání Drakkaru říct nedá. Pro milovníky mrtvol (vyložte si to, jak uznáte za vhodné) jsou připraveny dva odlišné články. Crowen stojí za settingem pro hraní zombie survival horroru v systému World of Darkness. Typy zombií, příklady postav, nové dovednosti, nápady na zápletky – to vše naleznete v tomto hutném a přece čtivém článku. Zcela jiný pohled na smrt a zemřelé přináší ilgirovo tradičně historické pojednání o revenantech v (nejen) severských ságách.

Na závěr ještě upozorňuji, abyste nepřehlédli informace o novém sborníku povídek na motivy různých RPG, který vychází pod patronací nakladatelství Mytago.

Jak sami vidíte, toto číslo je přímo napěchováno články, z nicž si vybere každý. Přeji příjemné počtení.

Petr „ilgir“ Chval

Měšťan

Středověké město je pro hráče historických fantasy naprosto samozřejmou součástí herního prostředí. Hostince, krčmy, nevěstince, chrámy, pevnosti a žaláře, radnice a podzemí – vypravěči zpravidla věnují nemálo času tomu, aby si toto vše promysleli a připravili. Ale město je tvořeno především svými obyvateli. Každému vypravěči bude jistě užitečné, dozví-li se něco o tom, jak obyvatelé středověkého města žili, jak mezi sebou interagovali a jaké motivace měli pro své jednání.

Po pádu Říma se v západní Evropě městská síť rozpadla a statisícové metropole se staly minulostí. Ať už středověká města vznikla na základech římského či barbarského osídlení, na významném dopravním uzlu či na zelené louce, téměř vždy se vyznačovala některými společnými rysy. I když zdaleka ne všechna města měla vlastní kamenné hradby, bylo opevnění asi nejdůležitějším městotvorným prvkem, který měl zásadní vliv na život měšťanů. Kromě pocitu bezpečí a nezávislosti vytvářelo též pocit stísněnosti a podílelo se na zvyšování koncentrace obyvatel, což bylo v přímém protikladu s venkovem.

Právě z této nevídané hustoty lidí pramenila jakási kolektivní emoční hnutí, neboť informace se spolu s dojmy šířily mezi obyvatelstvem nesmírnou rychlostí. Našel-li se důvod k radosti (například narození královského dědice), pak oslavovalo skutečně celé město, a to velmi důkladně. Stejný účinek měly negativní jevy jako panika (při požárech a nákazách), žal, nebo hněv provázený krutostí. Snad takhle můžeme osvětlit jakoby zfanatizované průvody flagelantů při morových ranách či pogromy na lichvářské komunity v čele s Židy, které se z dnešního pohledu možná zdají nepochopitelné. Právě tyto davové efekty, které ovládnou celé město a není před nimi úniku, může vypravěč v RPG s úspěchem použít pro zdramatizování příběhu.

Měšťanská společnost byla horizontálně rozdělena. Základnu pyramidy tvořila masa nižší třídy tvořená řemeslníky a námezdními pracovníky, která se později začala diferenciovat na ty neúspěšné, kteří se stále potýkali s bídou, a ty úspěšnější, z nichž vznikla dravá střední třída útočící na privilegia patriciů. V pozdějších fázích středověku navíc ve městech roste podíl chudiny, což souvisí s bohatnutím měst a krizí feudálního systému, kdy leníci nebyli s to zabránit svým poddaným, aby hledali lepší život ve městech. Boháče, kteří svůj vliv zakládali pouze na aristokratickém původu, brzy nahradili zbohatlíci z řad kupců, jež se později transformovali v první podnikatele, a tím položili základ kapitalismu. I chudí měšťané však byli patřičně hrdí na svou svobodu a náležitě dávali najevo pohrdání venkovany, kteří se stále krčili ve strachu ze svých pánů. Venkovan, který uprchl do města hledat svobodu, se musel potýkat s výsměchem, ústrky a pohrdáním. Pokud se mu ale po letech podařilo uchytit, častoval tím samým venkovany, kteří přicházeli po něm.

Pouze vesnice a malá městečka se mohla považovat za homogenní komunity. Jakmile se sešlo více obyvatel, docházelo k vertikálnímu dělení na jednotlivé skupiny, ať už podle rodinné spřízněnosti, profesního zařazení (cechy) či místa bydliště (komunity vázané ke křižovatkám ulic či kašnám byly běžné). Později tyto živelně utvářené komunity doplnila organizovaná modlitební bratrstva, jejichž formálním účelem byla péče o duše svých předchůdců v očistci. V rámci komunity fungovala jak soutěživost, tak solidarita, ale především sociální kontrola. Každý měšťan byl neustále pod drobnohledem svých přátel a příbuzných. Mezi komunitami panovala rivalita, která často mohla přerůst v otevřené bitky i vraždy. Násilí ve městech (hlavně mezi chudinou) dosahuje vrcholu ve 13. a 14. století. Je používáno i organizovanou mocí (veřejné tresty a popravy) a je běžnou výchovnou metodou v rodinách i spolcích.

Tento neudržitelný stav se částečně láme v pozdním středověku, kdy se daří bouřící emoce obyvatelstva směřovat do množství rituálů a oslav, jichž se zúčastňuje celá městská komunita (mezi nejznámější patří tzv. Pochody bláznů, při nichž si obyvatelé vyměňovali sociální postavení). Vznikají rovněž složitá pravidla chování, která mají zabránit tomu, aby při jednáních mezi měšťany docházelo k nedorozuměním a nesvárům, tím je položen základ pozdější etikety.

Násilí v ulicích, zvůle soudní moci a nepřátelská uzavřenost komunit – to vše jsou prvky, které dodají historické hře na autentičnosti.

Pokud bychom chtěli najít hlavní sílu, která motivovala jednání měšťanů, pak postačí jediné slovo: peníze. Poté, co se ve městech mince rozšířily jako univerzální platidlo a doplnily či téměř nahradily směnný obchod, stalo se všeobecnou touhou měšťanstva vlastnit jich co nejvíce. O téměř chorobné chamtivosti některých osob nám podávají doklad dobové prameny. Bohatí kupci neváhali proklít a vyobcovat své syny, pokud jim bez svolení sáhli na majetek. Jistý raný podnikatel z 15. století radí ve vlastním spise o hospodaření, že při správě majetku nesmí člověk důvěřovat ani vlastní ženě či dětem a ke každému obchodnímu partnerovi musí přistupovat s takovou podezřívavostí, jako by to byl jeho největší nepřítel.

Příslověčná hamižnost měšťanů se stává terčem kritiky nejen církve, ale i šlechty, která naopak ráda utrácí své tenčící se prostředky za nákladné zábavy – lovy, turnaje a bankety. Snaha získat peníze co nejsnáze vedla k rozkvětu lichvy, která sice byla církví tvrdě odsuzována (s čímž souvisí rozšíření lichvy mezi Židy, na které se církevní zákazy nevztahovaly), ale bylo by naivní se domnívat, že mezi křesťany se lichvářům nedařilo. Ani strach z věčného zatracení a masivní propaganda žebravých řádů nedokázala překrýt lákavý lesk zlatých mincí…

Všemi nenáviděný, ale přitom nesmírně bohatý, a tedy i mocný lichvář může být sám o sobě velice zajímavou NPC, ať už se s hráčskými postavami setká v roli nájemce, oběti či mocného nepřítele.

Učenec

Postava moudrého starce, který ve světle olejových lamp studuje silné svazky ve své knihovně a s větší či menší ochotou poskytuje své znalosti přivandrovalým dobrodruhům, se stala ve fantasy RPG téměř archetypem. Pojďme se podívat, jací byli ve skutečnosti učenci a intelektuálové, kteří tvořili nepočetnou, ale o to hlasitější část středověké společnosti.

Zprvu je nutné upozornit na to, že intelektuálové středověku rozhodně netvořili nějakou homogenní společenskou vrstvu. Zprvu sice bylo vzdělání vyhrazeno pouze klerikům (což zdaleka nemuseli být jen duchovní, neboť církevní byrokracie zaměstnávala celé armády pomocných úředníků), ale s rozvojem univerzit a dále městských škol se poznání a věda stala dostupnou širšímu okruhu zájemců. Výsadní místo mezi vzdělanci zaujímali učitelé na univerzitách (Magister), kteří byli často zároveň filosofy a teology, ale kromě nich tu existovala řada dalších intelektuálně pracujících, jako například diplomaté, dvořané, poradci, soudci, preceptoři, heroldi atd.

Když se ze středověké společnosti začali vydělovat intelektuálně pracující, museli nejdříve sami před sebou obhájit, proč se neživí prací rukou (což zahrnuje modlitbu i boj) jako ostatní členové feudálního systému. Posléze nabývají sebevědomí a jejich zprvu obranný postoj přechází do útoku proti plebsu (rolnictvo a nižší měšťné) i šlechtě, tj. všem nevzdělancům. Vilém z Auvergne (13. století) píše: „Plebs pro svou početnost a nepatrnost důvtipu žije jako zhovadilá zvěř. (…) Je veden k páchání loupeží a vražd na způsob vlků. (…) Osoby vzdělané naopak ovládají své vášně a dokáží používat svobodné vůle.“

Jean de Meung, jeho současník, je toho názoru, že „Lidé vzdělaní jsou ušlechtilejší než ti, kteří tráví život hony na zajíce a péčí o statky a hnojiště, která podědili.“

Učenci jsou si tedy vědomi své vlastní nadřazenosti, kterou jim dává vzdělání, jež bylo spolu se spásou duše pro většinu z nich největší hodnotou. Idylický nebyl ani vztah vzdělanců k církvi, a to ani v případě, že byli přímo její součástí (připomeňme Viklefa či Husa). Církev vyčítala vzdělancům, kteří studovali nad rámec svých povinností, přílišný zájem o nekřesťanské (antické a islámské) spisy a vůbec pozemské záležitosti. Intelektuálové se zase trefovali do morálního úpadku církevních představitelů. Ideální spojení chudoby, vzdělání a bezúhonnosti by mohli představovat například dominikáni, kteří si ovšem později pošpinili pověst spojením s inkvizicí.

Ve 14. století, kdy krize papežství vrcholí, se staví mnoho intelektuálů do otevřené opozice proti církvi a vytváří se jakýsi „disent“. Na počátku renesance pak v intelektuálních kruzích převládá jakási sebereflexe, melancholie a snaha stáhnout se do ústranní (Dante), což je způsobeno zklamáním z vývoje společnosti (vznik absolutistických systémů, rozdělení církve) a podpořeno vlivem podobně laděných děl římské antiky. To ovšem neplatí pro ty intelektuály, kteří dali přednost politické angažovanosti (Machiavelli).

Učenci raného středověku, pokud nebyli placeni přímo církví, byli nuceni živit se ve službách aristokracie a sebevzdělávání se věnovali ve svém volném čase. Dochovaly se dobové stížnosti na to, že jsou vzdělanci nuceni zabývat se pro ně nedůstojnými činnostmi, aby byli schopni se uživit. Záhy po vzniku univerzit a dalších škol se však situace zlepšuje, v Paříži se dokonce z univerzitních magistrů stávají skuteční boháči, neboť studentů ochotných platit je nadbytek.

Obecně se dá říct, že středověcí intelektuálové byli velmi společensky aktivní, kritizovali dobové nešvary, prosazovali své vlastní teorie a zpochybňovali názory ostatních. Spory byly často plné vášní a osobních antipatií. Někdy až nezdravé přesvědčení o vlastní neomylnosti mohlo některé z nich stát život, jako tomu bylo u Giordana Bruna či Jana Husa. Ani v RPG tedy nemusí jít jen o spokojené staříky čtoucí v knihách, ale i o odhodlané muže tvrdě hájící své postoje, prosazující své vlastní zájmy. Hráčské postavy mohou být zataženy do vzájemných půtek intelektuálů či do eskalujícího konfliktu mezi vzdělanci-disidenty a organizovanou mocí.

Vagabund

Slovo vagabund jsem vybral jako souhrnné označení pro všechny osoby, které se ve středověku pohybovaly na okraji společnosti. Zahrnuje tedy i kočovné pastevce, prostitutky, nakažlivě nemocné a vykonavatele opovrženíhodných zaměstnání. Předpokládám však, že hráče RPG budou zajímat především různí zloději, lapkové, tuláci a psanci, kteří se často nemusí příliš lišit od dobrodruhů, jak jsme na ně zvyklí.

„Člověk na okraji“ je skutečně případné označení, neboť středověký člověk vnímal fyzický okraj civilizovaného území jako hranici slušné společnosti. Svět se dělil na „uvnitř“, kde byli lidé, právo a pořádek, a „vně“, kde vládla divočina, dravá zvěř a démonické síly. Proto lidé, kteří trávili svůj čas v divočině, byli krajně podezřelí. Nejen lovci, lesní pracovníci, pastevci, potulní rytíři a jiné osoby, jež se pohybovaly v hlubokých lesích, však byli podezřelí. K vzbuzení nedůvěry stačilo už to, když se člověk nemohl prokázat žádným nemovitým majetkem (půda, dům) a příbuzenskými svazky. Nemajetnost značila nutnost živit se nestandardními způsoby, mezi něž často patřily krádeže, absence rodinného zázemí zase ukazovala na přivandrovalce, který z nějakého důvodu musel opustit svou domovinu (trest vyhnanství se v různých formách udržoval po celý středověk, církev jej také přejala ve formě exkomunikace).

Ve vztahu usedlíků k tulákům se svářely dvě odlišné tendence. Starobylé zákony pohostinnosti, které přikazovaly poskytnout pomoc a přístřeší člověku na cestách, měly svou oporu i v Písmu. Vždyť sám Ježíš na svém pozemském putování často využíval pohostinnosti místních obyvatel. Na druhou stranu z dlouhodobé špatné zkušenosti s tuláky, kteří kvůli svému stálému pohybu těžko mohli být pohnáni k zodpovědnosti, a proto bez zábran páchali přestupky, pramení vžitý strach z cizinců, který měl na konečné jednání středověkého člověka rozhodující vliv. Tato nechuť k pohybujícím se, „nestabilním“ členům společnosti postihovala i poutníky, a nijak jim tedy neulehčovala jejich snažení očistit se svatou poutí ze spáchaného zločinu. Dokonce i potulní mniši si u svých kolegů v klášterech vysluhují výtky a pohrdání.

Ačkoli vyřazení ze společnosti souviselo s kriminalitou, neznamená to, že by lidé na okraji měli na svědomí většinu spáchaných zločinů. Z dochovaných soudních spisů vyplývá, že drtivou většinu přestupků, mezi něž patřily násilné činy spíše než krádeže, spáchali lidé usedlí a vybavení s rodinným zázemím, a to všech společenských vrstev. Někde dokonce přestupky smetánky převažují. Neusazení lidé však byli za své zločiny tvrději postihováni, neboť samotný fakt, že obžalovaný nemá žádný majetek, jímž by se mohl vykoupit, či rodinu, jež by se za něj postavila, stačil k tomu, aby byl udělen trest smrti i za nepříliš vážné přečiny. Soudci uvažovali způsobem, že člověk bez pevného místa ve společnosti je pro ni vlastně nepotřebný, a tudíž zasluhuje smrt spíše než člověk spořádaně žijící a pracující. Tento systém dvojího metru, který jasně ilustruje snahu společnosti bránit se rozkladným prvkům, lze dobře využít v RPG, ať už budou hráčské postavy v roli zločinců či s nimi nějakým způsobem spojeny.

O tom, jak žili a jednali tito lidé bez zázemí, se bohužel dozvídáme jen útržkovitě ze soudních spisů, jež jsou často jedinými dochovanými doklady z této oblasti. Klasický scénář takového dokumentu popisuje, jak je podezřelý přistižen při nějaké krádeži či pokusu o podvod, následně se pod nátlakem přiznává k dalším trestným činům, které v minulosti vykonal, popřípadě může být usvědčen dalšími svědky, pokud působil na tak omezeném prostoru, že se již stačil „proslavit“. Ve většině případů jsou rozsudky kapitální, a to především z výše zmíněné příčiny dvojího metru. Tuláci se pohybovali o samotě, s komplicem, případně v celých tlupách. Živili se náhodným lovem, příležitostnou prací a krádežemi. V určitých obdobích docházelo k velkým migracím námezdních dělníků, což způsobovalo skokové zvýšení kriminality a nepokoje.

Kromě běžných námezdních pracovníků, potulných muzikantů a komediantů, kteří se kriminality dopouštěli pouze příležitostně, existovali i lidé, jež by se dali označit za profesionální zločince. Mohla je charakterizovat například příslušnost k organizované bandě, která prováděla koordinované krádeže po trzích a poutích, případně se soustředila na padělání peněz. Jsou dochovány i případy sofistikovaného zneužívání dokumentů (odlepování pečetí pomocí koňské moči). Další skupiny se zabývaly násilným loupením, přepadáním na silnicích a únosy za výkupné. Takové skupiny byly buď potulné, nebo naopak pevně napojené na místní podsvětí, jehož základnu většinou tvořila masa žebráků, prostitutek a pasáků. V pozdním středověku se rozvíjí i zlodějská specializace na otevírání zámků dveří a pokladnic, vznikají vyspělé paklíče, vrtáky, háčky a nože. Existovali dokonce i specialisté na vykrádání kostelů, jimž hrozily jakožto svatokrádežníkům obzvláště tvrdé tresty – například upálení. Pozor by si tedy měli dát hráči postav se zlodějskými sklony, rozhodnou-li se pro loupení na posvátných místech.

Největší rozvoj kriminality pochopitelně doprovází válku. V raném středověku byla sice rovněž rytířům vyčítána násilnickost a loupení – to se ovšem právní systém teprve rodil. Analogická situace nastala ve válečných střetech pozdního středověku, kdy byla společnost tak rozvrácena, že se otevíralo volné pole každému, kdo si chtěl k žoldu přilepšit lupem. Docházelo i k tomu, že se rekruti dali na lupičství, ještě než se dostali do prvního vojenského střetu. V Německu se loupení stalo zdrojem obživy pro velkou část zchudlých rytířů, v reakci na to se vydělila další skupina rytířů, kteří, placeni bohatými kupci, pronásledovali a lovili své zločinné druhy. Byli považováni za zrádce rytířského stavu a říkalo se jim „obchodníci s krví“. Toto rozdělení rytířstva v krizi na zločince a jejich lovce může klidně poskytnout motiv pro celou sérii dobrodružství. Hráčské postavy se mohou ocitnout na jedné straně, či se připlést do této „války“ a ocitnout se mezi mlýnskými kameny.

V hodnocení středověkého člověka hrála významnou roli dobrá a špatná pověst. Špatná pověst, která se často zmiňuje v soudních spisech, je jakýmsi zevšeobecněním poznatků o přestupcích dotyčného a dokladem, že jejich poslední zločin nebyl jen nějakým výjimečným výstřelkem, ale součástí jejich běžné praxe. Kvůli všeobecně dobré paměti středověkých lidí a rychlostí, jakou se předávala ústní svědectví, znamenala špatná pověst problém, kterého se jen těžko zbavovalo. Proto „úspěšní“ zločinci operovali na velmi rozsáhlých územích či se přesouvali na velké vzdálenosti. To by mělo být poučením i pro hráčské postavy, které by si mohly myslet, že na jejich přečiny se po čase zapomene, nebo že stačí zmizet do vedlejší vesnice a nikdo už je nebude hnát k zodpovědnosti.

Druhá a závěrečná část minisérie o NPC v historické fantasy je u konce. Doufám, že mé postřehy poskytnou alespoň trochu inspirace pro hráče a vypravěče středověkých her.

Tento dvoudílný článek se týká her zakotvených v historické realitě středověku, ať už jsou obohaceny o fantasy prvky či nikoli. Nejprve se budeme zabývat tím, co platí pro středověkého člověka všeobecně, dále si probereme jednotlivé kategorie NPC, s nimiž se můžeme v prostředí historické fantasy setkat. V tomto díle se podíváme na dva významné zástupce středověké společnosti – rolníka a rytíře. V druhém dílu, který vyjde v následujícím čísle časopisu, se budeme zabývat měšťanem, učencem a vagabundem, jakožto zástupcem všech lidí na okraji společnosti.

Když si položíme otázku, jaký vlastně byl středověký člověk, musíme si odpovědět, že především věřící. Jeho víra ovšem byla velice odlišná od víry současných lidí, neboť nebyla podrobena kritickému rozumu (kritické uvažování, plod vzdělání, bylo vyhrazeno jen učencům, tedy zlomku společnosti). Rovněž vztah mezi vírou a morálkou byl jiný, než u současných křesťanů. Pro středověkého člověka nebylo neobvyklé, že ve jménu víry konal činy, jež jsou z dnešního pohledu nemorální. To často vede ke zjednodušujícímu pohledu, který středověké věřící hodnotí buď jako pokrytce, nebo jako fanatiky.

Víra středověkého člověka bylo rovněž „obohacena“ o předkřesťanský způsob uvažování, který u širokých vrstev převládal až do průmyslové revoluce, a který je z dnešního pohledu hodnocen jako pověrečný. Středověký člověk vroucně uctíval Krista i Pannu Marii, s údivem naslouchal příběhům o svatých (a věřil každému jejich slovu). To mu však nijak nebránilo míchat modlitby ke Kristu s nesrozumitelnými zaříkávadly a přistupovat ke světcům s magickým postojem („já ti dám rituál a ty mi dáš užitek“), stejně jako kdysi přistupoval k předkřesťanským bohům. Vypravěč se tedy nemusí bát nakládat s vírou a magií poněkud volněji, neboť ani ve středověku mezi nimi nevedla tak jasná hranice jako dnes.

Pro pochopení mentality středověkého člověka je velice důležité si uvědomit, že žil se stálým vědomím svého hříchu. Ať už přijmeme zjednodušující tezi, že církev neustále předkládala lidem jejich hřích proto, aby je mohla snáze ovládat, či nikoli, nemůžeme popřít, že středověký člověk měl daleko k sebevědomému individuu moderní doby, které je zvyklé spoléhat výhradně na své vlastní schopnosti. Středověký člověk, jemuž tvrdá realita (nemoci, hladomory, války) stále připomínala jeho konečnost a bezmocnost, se upínal k nadpřirozeným silám (které ovšem vnímal jako nedílnou a samozřejmou součást fyzického světa), jež byly reprezentovány Bohem, svatými, ale i démony (černá magie, nigro-mantia, nebyla vůbec neobvyklá) a třebas králem (víra, že dotyk panovníka má léčivou moc, provázela dynastie francouzských králů celá staletí).

Ve vrcholném středověku je už plně rozvinut systém ráj – očistec – peklo, který dává posmrtnému životu velice konkrétní podobu a vede lidi ke snahám si všemožně pojistit svou spásu a pokud možno co nejvíce zkrátit pobyt v očistci. Odtud pochází praxe předplácení přímluvných bohoslužeb za zemřelé a rovněž svatokupecké praktiky, které se staly terčem kritiky reformátorů církve během středověku. Jak velkou úlohu dát hrozbě pekla ve středověké fantasy, záleží na každém vypravěči. Pokud ale peklo a hřích ze hry vymažeme, pak musíme nějakým jiným způsobem vyřešit otázku, proč lidé tak málo spoléhají na sebe, ale utíkají se k vyšším mocnostem.

Středověký člověk, v drtivé většině případů negramotný, je odkázán na uchovávání zkušeností formou lidové slovesnosti. Proto má vynikající paměť, je schopen naslouchat dlouhým vyprávěním a dál je předávat. Z toho plyne i úcta ke starým, kteří jsou nositeli letitých zkušeností a pamětníky dávných událostí. Při soudních sporech má jejich názor privilegované místo. Přísaha má tím větší vážnost, čím starší a tedy důvěryhodnější je její vykonavatel. Hráči historického RPG by si měli být vědomi, že svědectví stařešinů s dobrou pověstí („bona fama“) mělo stejnou hodnotu, jako přímé důkazy v moderním justičním systému. Rovněž příběhy, jako jsou legendy o světcích, úryvky z Písma nebo ponaučení různých kazatelů, neslouží jen pro poučení či pobavení, ale jako návod pro řešení různých životních situací. Středověký člověk mnoho věcí vykonával proto, že slyšel, že by to tak mělo být.

Velkou důležitost pro středověkého člověka měly sny. Tradice vykládání snů, tolik rozvinutá ve starověku, se pochopitelně dochovala i do této doby. Zde se vykladači dostali do hledáčku církve, neboť podle příkazu Hospodina byla pravomoc vykládat sny omezena jen na úzký okruh božích vyvolených – kněží a proroků. Sny jsou pro mnoho hráčů zajímavým zpestřením her na hrdiny. Pokud se budeme chtít přiblížit historické realitě, pak můžeme nechat postavy řešit dilema, zda jejich sny pocházejí od dobrého boha (a mají jim pomoct) nebo od zlých duchů (a mají je svést na scestí).

Nyní přejdeme k jednotlivým kategoriím středověkého obyvatelstva a k tomu, jaké motivace, zvyky a způsob myšlení každou z nich charakterizovaly.

Rolník

Rolníci byli zdaleka nejširší vrstvou středověké společnosti, a i když jejich podíl postupně klesal ve prospěch buržoazie, vždy tvořili drtivou většinu obyvatelstva. Až na výjimky (Skandinávie) byli podřízeni pánu (feudálovi, klášteru, biskupovi…), který jim pronajímal půdu k obdělávání. Oproti zažitým představám se zdá, že běžná rolnická domácnost byla nepříliš početná – zahrnovala rodiče, několik dětí a případně prarodiče, pokud byli ještě naživu. Široké příbuzenské klany bydlící pod jednou střechou byly spíš výjimkou.

„Bylo by daleko od pravdy, kdybychom si běžného rolníka představovali jako pokorného poddaného, zcela smířeného se svým osudem.“

Kromě rolníků se zemědělskou činností zabývali ještě pastevci a lesní pracovníci. Převažujícím dobytkem u výhradních pastevců byl skot, zatímco rolníci chovali méně náročná prasata a kozy. V oblastech, které ještě nebyly zcela kolonizovány, byla významnou činností těžba dřeva a výroba dřevěného uhlí. Jak pastevci, tak dřevaři a uhlíři byli pro usedlé rolníky do určité míry podezřelí, právě kvůli kočovnému způsobu života a tím, že trávili mnoho času mimo civilizaci, a tedy bez sociální kontroly okolí. Už ze středověku pocházejí pověsti o tom, že pastevci, odloučeni po dlouhé týdny od svých žen, dopouštějí se smilstva s vlastním dobytkem. Pokud zaneseme do historické RPG obvyklý koncept potulných dobrodruhů, pak se dá předpokládat, že pastevci a dřevaři k nim budou poněkud otevřenější, než usedlí rolníci.

Základní plodinou ve většině Evropy bylo obilí, které, aby mohlo být proměněno v chléb, vyžadovalo dvě speciální zařízení – mlýn a pec. Nesmíme se tedy divit mnohým snahám feudálů získat na ně monopol a tak zabezpečit plnou kontrolu nad poddanskou sférou. Do osobních svobod rolnictva dále zasahovaly povinnosti pracovat na polnostech patřícím pánovi (alternativou k robotnické povinnosti bylo zaměstnávání vlastních pracovních sil za mzdu nebo úplné rozdělení pozemků mezi poddané a omezení se na vybírání poplatků), rozšiřování berní mimo obvyklý rámec (zejména v časech válečných výdajů), kontrola nad sňatky (populární právo první noci však můžeme odkázat do říše mýtů), dále rozsudky, které byly pro odtrženost pánů od poddanské reality často nespravedlivé. Život rolníka byl vlastně neustálým zápasem o práva, která se mu snažil jeho pán omezovat. Jako právo pak poddaný vnímal to, na co byl zvyklý, žádná kodifikace poddanských práv samozřejmě neexistovala.

Z výše uvedených příčin vyplývají poddanské bouře, které byly ve středověku velice časté. Bylo by daleko od pravdy, kdybychom si běžného rolníka představovali jako pokorného poddaného, zcela smířeného se svým osudem. Jeho život naopak často vyplňovala nespokojenost a boj o lepší budoucnost. Že selské bouře nebyly malichernou záležitostí, dokládá případ z roku 1381, kdy povstalci v Anglii vyplenili Londýn a dokonce se zmocnili samotného krále. Přestože válka jako taková naháněla rolníkům hrůzu, protože jim brala majetek a úrodu, neznamená to, že by neuměli sáhnout po zbrani. Bitky na nože patřily k obvyklým způsobům řešení sporů a krevní msta byla běžně rozšířená prakticky v celé Evropě. Ve své snaze uniknout z omezení, jimiž je svazovali pánové, utíkali se rolníci též pod ochranu měst, která jim nabízela větší svobodu výměnou za výhradní dodávání potravin. Během vrcholného středověku se však propast mezi městem a venkovem stále více rozevírala. Měšťané pohrdali neotesanými vesnickými hrubci „podobnými spíše dobytčeti, než člověku“, rolníci to pochopitelně nelibě nesli a žehrali na vyšší životní úroveň měšťanů, kterou dávali okázale najevo.

Osobnost středověkého rolníka formovala především těžká a monotónní dřina, která byla skutečným bojem o život, neboť potravy nikdy nebyl nadbytek. Stačilo, aby přišla válka, neúroda či nemoc, a celoroční snaha zemědělce přišla vniveč. Proto je celý jeho život prodchnut snahou naklonit si síly, které by mohly přinést úrodu a odvrátit pohromy. Právě zde se mísí atributy křesťanské víry (úcta ke Kristu, Panně Marii a svatým, svátosti, především Tělo Páně, a modlitby) s lidovou magií, jež byla navázána na přírodní cykly. Středověký rolník byl nevzdělaný, a z určitého hlediska jistě i hloupý – neuměl přemýšlet v kategoriích moderní logiky, chybělo mu abstraktní uvažování. To ovšem neznamená, že by neměl žádné vyšší touhy a sny. Narozdíl od současných lidí nesměřovaly jejich sny výhradně do budoucnosti, ale velkou měrou i do minulosti. V myšlenkovém světě rolníka zaujímaly důležité místo různé variace na „Zlatý věk“, dávnou dobu, která byla prostá těžké tělesné námahy a diferenciace společnosti na pány a poddané.

Pokusím se tedy o jakési shrnutí pro vypravěče, kteří do svých her z různých důvodů zařadí NPC z řad rolníků. Středověký rolník je nevzdělaný, z pohledu urozených a vzdělaných vrstev společnosti primitivní a pohrdáníhodný. Je si zcela vědom svého těžkého údělu, a i když je celý život přesvědčován, že je to úděl zasloužený (Adamův hřích odsoudil lidstvo k utrpení práce) a nevyhnutelný (středověký člověk má setrvat na místě, které mu bylo přiděleno), nebrání mu to neustále bojovat za jeho ulehčení, v krajních případech i se zbraní v ruce (selská povstání). Středověký rolník má vynikající paměť na události svého života i příběhy, které slyšel, má úctu ke starším a řídí se dle jejich rad. Obojí se může vymstít hráčské postavě, která by doufala, že se na nějaký její čin „zapomene“, nebo která podcení autoritu stařešinů. Středověká vesnice tvořila uzavřenou komunitu, v níž byl každý příchozí potenciálním zdrojem problémů. Špinaví a ozbrojení pocestní, což odpovídá běžnému schématu dobrodruhů, rozhodně nemůžou počítat s nějakým vřelým přijetím.

Rytíř

Na počátku kapitoly o rytířích je třeba zdůraznit, že rytířství jako koncept i náhledy na něj se v průběhu středověku dramaticky proměňovaly. Rytíř desátého století se velmi lišil od rytíře století dvanáctého, a ten se zase jen málo podobal rytíři pozdního středověku. Proto bude struktura článku sledovat chronologický vývoj jedinečného fenoménu, jakým evropské rytířství bezpochyby bylo.

V osmém a devátém století, kdy se středověké rytířství rodilo, vládl v Evropě stav, někdy nazývaný „feudální anarchie“. Zemědělský lid byl vykořisťován šlechtici, jejichž území neměla žádné pevné hranice. Čím schopnější šlechtic byl, tím lepší družinu spolubojovníků byl schopen sestavit a tím větší území zvládl kontrolovat. V samých počátcích feudalismu členové družin neměli svá vlastní léna, ale doprovázeli svého vůdce. Hodnoty těchto bojovníků jsou nasnadě: odvaha, věrnost spolubojovníkovi, oddanost a úcta ke knížeti, svému vůdci. Vztahy uvnitř družiny by se nejspíš daly připodobnit ke vztahům uvnitř moderních pouličních gangů. Tito předchůdci rytířů neměli žádný velký majetek, o nějž by se museli starat. Největší hodnotu u nich představovaly výzbroj a koně. Možnost nosit zbraně a bojový výcvik je odlišoval od zbytku populace. V době, kdy po pravidelných armádách římského impéria už nebylo ani stopy, představovali jedinou vojenskou sílu.

Válečník postavený na tomto konceptu bude nejspíš nevzdělaný, patřičně hrdý na svůj status, ochotný vždy sáhnout po zbrani na obranu své cti či svého knížete. Jako NPC bude vhodný, je-li účelem konfrontovat hráče s arogancí mocných, kteří si svou moc prosazují hrubou silou.

Stav, kdy si šlechtici dokazovali svou moc ve vzájemných smrtících střetnutích a výběr daní se nelišil od loupeže, nebyl trvale udržitelný a rychle vzal za své. Svou zásluhu na tom má církev, která svůj vzrůstající vliv hodlala uplatnit na široké masy poddaného lidu. Králové, knížata a jejich družiny už byly christianizovány. Není třeba mít sice žádné iluze o tom, že by to nějak ovlivnilo jejich morální hodnoty, ale bylo skutečností, že šlechtici se předháněli v péči o kláštery a dobývání ostatků svatých. Zda biskupové postupovali z čistého lidumilství, či zda se jednalo o promyšlený tah pro získání mas, ponechám na úvaze čtenáře. Faktem je, že od desátého století začíná církev tvrdě kritizovat bezuzdné bezpráví, jakého se šlechtici dopouštěli vůči poddaným. Vzniká praxe „Pax Dei“, zákazů násilí, které měly platnost místní (kostely, tržiště, brody) i časovou (svátky, neděle). Porušení zákazu mohlo být potrestáno exkomunikací. Pro vymáhání těchto nových pravidel potřebovala církev ozbrojené síly, které by byly ochotné zakročovat proti násilníkům. A ty pochopitelně nemohly pocházet odjinud, než z řad násilníků samotných. Právě zde se rodí koncept ideálního rytíře jako ochránce bezbranných a utiskovaných. Šlechtici nyní měli možnost fungovat v jakési symbióze s církví. Už nemuseli trpět její neustálé výčitky, naopak měli její požehnání pro své bojové aktivity. Daní za to byla nutnost dodržovat určitá pravidla a nedopouštět se příliš nápadných krutostí vůči poddaným.

„Může dobrý hrdina bez limitu zabíjet zlé tvory?“

Tato situace může najít dobré uplatnění v RPG. Šlechtici, zvyklí brát si násilím vše, co je napadne, se postupně podřizují vlivu církve a s jejím svolením obracejí své zbraně proti těm, s nimiž dříve loupili a naopak chrání ty, jež dříve olupovali. Je na každém z nich, jak se dokáže s měnící se společenskou situací vyrovnat, aby získal co nejvíce.

Bylo by naivní se domnívat, že tito tvrdí válečníci trpěli nějakou přehnanou úctou ke kléru. Patronát, který nad jejich počínáním církev převzala, je naopak povzbudil v hrdosti na svůj stav. Tito boží bojovníci se v některých případech staví na roveň světců, před bitvami zpovídají jeden druhého a vůbec všemožně dokazují, že stojí stejně vysoko jako klérus, ne-li výš. Stabilizovaná situace, která v Evropě vládne, a naopak úpadek, jímž prochází islámský svět, jsou vhodnými podmínkami pro jeden z nejpozoruhodnějších fenoménů středověké Evropy – křížové výpravy. Během nich, po ustanovení Jeruzalémského království, dochází k vyvrcholení konceptu rytíře – božího bojovníka v zakládání mnišských rytířských řádů (Johanité, Maltézští rytíři a proslulí Templáři). Toto dosud nevídané spojení asketického života modlitby a násilnické praxe bojovníků není tak neuvěřitelné, uvědomíme-li si, jak moc se lišilo chápání morálky ve středověku od toho současného. I když středověcí teologové neupírají pohanům právo na život, ozbrojené zásahy proti nim (včetně těch preventivní povahy) považují za samozřejmost ve jménu obrany křesťanstva. Pohan je ze své podstaty nepřítelem křesťanství, a proto nositelem zla. Zabitím pohana se tedy rytíř nedopouští ani tak vraždy (homicidum), jako spíše ničení zla (malicidum), což je pochopitelně chvályhodné. Během krvavého válečného tažení se pak snadno zanedbal rozdíl mezi ozbrojeným a bezbranným Muslimem, či mezi Muslimem, Židem nebo východním křesťanem. A tak rytíři padali na kolena před osvobozeným Božím hrobem a plakali upřímným dojetím, zatímco z mečů jim odkapávala krev žen a dětí.

V klasických hrách na hrdiny pravidla někdy předkládají tzv. přesvědčení a hráči pak docházejí k zajímavým otázkám. Může dobrý hrdina bez limitu zabíjet zlé tvory? Nestane se pak stejným jako oni? Co když paladin zabije skřetí dítě, které se neprovinilo ničím, než že se narodilo jako zástupce zlé rasy? Jak je vidět, stejný problém můžeme řešit u křesťanských rytířů a Muslimů. Z dnešního pohledu je naprosto nepřijatelné zabít člověka pro jeho názorovou odlišnost. Vše, co jde nad rámec přímé individuální sebeobrany, je silně problematické. Musíme se však smířit s tím, že středověký pohled na dobro a zlo byl v mnohém odlišný od toho našeho. Je na každém čtenáři, zda bude vraždící boží služebníky považovat za zlé pokrytce, pomatené fanatiky či něco jiného. V každém případě se ale tyto etické otázky dají dobře využít při přípravě zajímavých příběhů, neboť už ve středověku se našli mnozí lidé s poněkud pokrokovějšími názory na morálnost zabíjení jinověrců.

Vrcholný středověk přišel spolu s největší slávou a rozkvětem rytířství. A přece byl tento koncept plný rozporů. Mnišské vojenské řády (Militia Christi) se plně rozvinuly a začaly se stavět do opozice vůči světským rytířům (Militia saeculi). V té době už rytíři dávno nebyli pouze drsnými muži meče a kopí, žijícími jen pro boj a svého pána. Na turnajích dávali okázale najevo svou krásu a vznešenost. Odívali se do bohatě zdobených (cizelovaných) zbrojí a vyšívaných šatů, věnovali péči i svým účesům. V reakci na tuto až zženštilou módu vystupovali templáři se svými oholenými hlavami (na kterých lépe seděla přilba), nepěstěnými plnovousy a prostou zbrojí i šatem. Rytířství se zároveň dostalo do značných problémů. Křížové výpravy skončily neúspěchem, a situace v Evropě už nenabízela denní uplatnění v boji. Situaci zachraňovaly právě okázalé turnaje, které se pro mnohé mladé rytíře staly jedinou příležitostí, jak prodat své schopnosti. Ti úspěšní bohatli, ti neúspěšní byli zabiti. A množství rytířů se tak samo regulovalo, což zpomalovalo rozklad děděného majetku.

V tomto období turnajů, 12. a 13. století, skutečně existovala v Evropě celá společenská vrstva, kterou bychom mohli označit slovem dobrodruzi. Mladých a ctižádostivých rytířů byly celé houfy, avšak bohatých dívek na vdávání menší počet. Dobrodružná pouť od turnaje k turnaji v dobrém případě končila v náruči dcery zámožného otce, založením rodiny a pověšením jezdeckých ostruh na hák. Ve špatném případě mladý rytíř na nějakém utkání zahynul. Někde mezi tím byl osobní krach a možnost nechat se najmout na špinavou práci, či se rovnou dát na dráhu lupiče.

Tíživá situace rytířů dosáhla vrcholu ve 14. a 15. století (v závislosti na lokalitě). Lenní majetek byl už zcela rozdroben a jednotlivá léna stačila sotva pokrýt náklady na koně a zbroj. Propast mezi vysokou (která už dávno nebojovala) a nízkou šlechtou dosáhla svého maxima. Ve Francii poskytla rytířům možnost důstojného odchodu z dějin stoletá válka. V Německu se zchudlí rytíři rozdělili na lupiče a jejich pronásledovatele. Ve Španělsku získaly zbytky rytířstva uplatnění v elitních pěších oddílech absolutistických králů.Jak je vidět, dějiny rytířství nám nabízejí mnoho odlišných modelů rytíře, které je možné zužitkovat v RPG. Při výběru jen doporučuji nemíchat jich několik dohromady, neboť každý má své pevné místo v logice vývoje společnosti. Nezbývá než popřát všem hráčům historických her, aby úspěšně využili informace v tomto článku, a příště se shledáme u měšťana, učence a vagabunda.

věříme, že nepatříte k lidem, kteří tráví prosinec ve stresu z nadcházejících vánočních svátků. Proto doufáme, že vám nové číslo Drakkaru přispěje ke klidně a pohodově prožité adventní době. Prosincové vydání je obdařeno možná trochu záhadným podtitulem „Skryté světy“. Co tedy můžete od tématu čísla očekávat?

Astrální sféry, myšlenkové světy, Férie, nebo třeba Matrix. To vše mohou být světy, které máme na mysli. Snad každý hráč RPG se s něčím takovým ve hře setkal. A nejspíš každý se také potýkal s problémy, které používání paralelních realit ve hře přináší. Tyto problémy se ve svém obsáhlém článku Záludnosti skrytých svetov pokusí shrnout Peter Kopáč. A rovnou vám také nabídne několik návodů, jak z nich ven.

S tématem skrytého světa rovněž operuje dnes již legendární RPG Svět temnoty. Radim Trčálek vám v článku Obyčejně neobyčejní lidé přinese svůj pohled na hraní rasy, která je mezi všemi těmi vlkodlaky, démony a upíry, které Svět temnoty nabízí, často opomíjená – smrtelných lidí.

Tajemno a magii, která se proplétá s historickou realitou, úspěšně užívá též novinka české RPG scény – Příběhy Impéria. Tento knižní počin zaujal mimo jiné dokonalou syntézou grafiky a textu, v níž je atmosféra příběhů z viktoriánské Anglie a jejích kolonií podtržena množstvím stylových ilustrací. Právě o vzniku těchto ilustrací pojednává článek autorů, v němž nám umožní nahlédnout do své grafické dílny.

Settingem hry Over the Edge nás provede Pavel Kechajov, a bude věru na co se dívat. Nápaditější a šílenější prostředí pro hru aby člověk pohledal… Tím ovšem výčet náplně tohoto čísla Drakkaru zdaleka nekončí; opět se setkáte s pravidelnými rubrikami Zahrajte sa s nami a Čerstvě dočteno, dozvíte se něco o zajímavých projektech věnujících se online RPG, budete mít možnost ponořit se do rozboru Dračího Doupěte Plus, který ideově navazuje na recenzi Dračího Doupěte z minulého čísla, jež vyvolala velký ohlas, nebo spolu s autorem článku Mezi RPG a deskovkou pouvažovat nad tím, co spojuje a odlišuje tyto dva zájmové obory.

Jak vidíte, toto předvánoční číslo je opravdu nabité zajímavými články. Je to zásluhou těch, kteří reagovali na naše výzvy a odhodlali se podělit se s vámi o své poznatky a zkušenosti. Co brání tomu, aby mezi nimi byl příště i kdokoli z vás? Vše potřebné se dozvíte v sekci Drakkaru na www.rpgforum.cz.

Nezbývá, než vám popřát příjemné chvíle strávené mezi stránkami Drakkaru a u příštího čísla, či jeho přípravy, nashledanou!

Za redakci Drakkaru

Petr „ilgir“ Chval