Prostředí samo není nikterak originální. Je založeno na třech základních motivech:

• vězení,
• planeta zničená válkou a staré bitevní stroje,
• hmyzovití mimozemšťané.

Každý jednotlivý motiv lze nalézt v řadě jiných sci-fi děl, zde jsou jen vhodně pospojované a namíchané do temného a depresivního koktejlu. Atmosféru doplňuje téma vysávání lidských snů mimozemšťany, které vychází z herní příručky Střepů snů.

Jaké důvody by vás z mého pohledu, tedy z pohledu autora, mohly přivést k hraní v prostředí Snu?

Především je to maximální podpora hráčů i Vypravěče. V žánru fantasy mám na svědomí rozšiřující moduly k světu Taria. Ty bývají kladně hodnoceny hlavně kvůli množství inspirace pro dobrodružství, které poskytují. Všechno to, co jsem si zvykl dávat do Tarie, jsem vložil i do materiálu Sen! Na doživotí… Součástí popisu prostředí je tedy nejen celá řada konceptů postav, které si můžete zahrát, ale i konkrétní návrhy Rolí, Hodnot a Šrámů typických právě pro Sen. Vypravěčům nabízím návrhy témat pro hru, nápady na zápletky (ve Střepech snů označované jako motivy), a dokonce i příklady konkrétních konfliktů a sázek do nich. Materiál tak stačí jednou pročíst a je rovnou možné začít hrát.

Druhým důvodem může být hutná atmosféra. Snažil jsem se ji podpořit útržky příběhů, které otevírají každou kapitolu, a jsou poměrně syrové. Přispívají k ní také výborné ilustrace Honzy Pospíšila alias Merlkira, s nímž byla pro mě radost spolupracovat.

Třetím zdrojem motivace, proč se pokusit na Snu nějaký čas žít a přežít, je otevřenost. Několik zkušeností s hraním Střepů snů už mám – dokonce jsem měl to ště-stí, že jednu hru pro mě vedl přímo Matouš Ježek alias Erric jako jejich autor. Troufám si říct, že už se mi podařilo proniknout k tomu, v čem je tahle hra jiná a jak moc otevřené je potřeba nechávat motivy, aby měli hráči dost prostoru k dotváření hry svými představami, nápady i okamžitou improvizací.

Výhodou Snu v tomto ohledu je to, že čtenáři nevnucuje žádná vysvětlení ani nezměnitelné pravdy. Mezi jinými se to týká otázky, odkud se vzali hmyzáci a proč a jak vysávají ze spících lidí jejich sny. Možnosti jsou naznačeny, ale jen na úrovni legend či hypotéz, z nichž žádná se nemusí ukázat jako pravdivá. Planetu Sen si tak každá herní skupina může přizpůsobit svému obrazu a svému oblíbenému sci-fi stylu (ať už půjde o odnož spíše vědecky zaměřenou, více hororovou apod.).

Konečně posledním důvodem, proč hraní na Snu vyzkoušet, je to, že i podle Erricova vyjádření se v tomhle materiálu podařilo rozvinout Střepy snů novým směrem a dát jim další rozměr. Jde hlavně o možnost zahrát si takzvané Zvrácené hodnoty a Zvrácené šrámy. Ty zvýrazňují v příbězích nenormálnost trestaneckého prostředí, kde platí právo silnějšího, morálku i společenské konvence nikdo nerespektuje a ti, kteří v sobě mají alespoň nějaké zbytky cti, tady musí pro své sny krvácet více než kde jinde. Herní mechaniky tak přímo podtrhují atmosféru prostředí a vyznění příběhu a zvýrazňují mezilidské konflikty, ke kterým v takových podmínkách nutně dochází.

Budu rád, pokud někdo časem napíše na Sen! Na doživotí… pro Drakkar i nějakou objektivní recenzi či hodnocení. Prozatím jej představuji alespoň z pozice autora a snažím se ukázat, v čem vidím jeho přínos pro RPG komunitu a možné silné stránky. A snad nemusím zdůrazňovat, že jako starého praktika mě ještě víc než jakékoliv recenze potěší, bude-li se Sen! Na doživotí… prostě hrát.

Pro ty, kteří si Sen oblíbí, dodávám, že ještě letos vyjde knižně povídka s názvem Labutí ozvěny, která se právě zde odehrává. Bude součástí povídkového sborníku z různých českých RPG světů, kterou chystá k vydání pod názvem Hry s příběhem nakladatelství Zoner Press ve své edici Fantazie. Více o tomto projektu snad budu moci prozradit již v příštím čísle Drakkaru.

Kurzívou je popsána fikce. Normální písmo popisuje použití herních mechanismů.

Představení účinkujících

Rod Ferrara

Rod Ferrara byl odjakživa proslavený krutostí. Mohutný a děsivý signore Alessandro ovšem své předky překonává. O co pomaleji chápe, o to rychleji jedná. V celém městě se dodnes mluví o tom, že svého staršího syna ubil v záchvatu zuřivosti k smrti. Bůh ho ovšem potrestal, protože jeho dědicem se tak nestane nikdo jiný než zhýralý mladší syn Vittore. Se zbabělostí tohoto mládence si nedokázal dosud poradit ani Ferrarův pobočník, Mario Angellini.

Alessandro Ferrara, Věž 3, Růže 1, Přítel 2, rodový rys: krutost, osobní rysy: prchlivost, mohutný, pomalu chápe; syn Vittore, Růže 5, rys zbabělost; pobočník Mario Angelini, Věž 5, rys věrnost; zápěstní kůstka sv. Martina, moc 2.

Dluh a křivda: Obchodník Marianni posečkal nedávno Ferrarům s placením dluhu, protože jejich loď se zdržela na moři. Navíc je Ferrara Mariannimu vděčný, že jej upozornil na skandální chování kardinála Peruzziho. Tuto osobu nebudou Ferrarové jako horliví katolíci v čele církve dlouho tolerovat.

Rod Marianni

Loďaře Lorenza Marianniho zná ve městě každý. Na první pohled je to jen vlídný a usměvavý tlusťoch. Při obchodním jednání ovšem dokáže být neodbytný a jestliže dojde k hádce, urážky po něm stékají jako déšť po okenní tabulce. Pokud někdy pokazíte Mariannimu obchod, je možné, že vaše jméno předá svému tesařskému mistrovi Morellimu. Z toho, že vás pak na ulici ztloukli opilí dělníci z doků, můžete jen těžko vinit dobromyslného Marianniho. Jedinou slabinou vlivného patricije zůstávají jeho děti. Floutek Gianni tráví víc času v hostincích než v rodinném podniku a Lucrecia se narodila zohyzděná v obličeji, takže byl otec rád, že ji mohl uklidit do kláštera při chrámu San Giovanni.

Lorenzo Marianni, Věž 1, Růže 3, Přítel 2, rodový rys: klientelismus, osobní rysy: dobrácký vzhled, vytrvalec, neurazitelný; mistr Morelli, (Věž 3), rys nenápadný střízlík; syn Gianni, (Přítel 3), rys floutek; dcera Lucrecia, (Růže 4), rys šikovný jazýček.

Dluh a křivda: Kardinálovi Peruzzimu je Marianni vděčný, že přijal Lucrecii do kláštera za rozumně vysoký dar a dokonce z ní udělal pomocnici abatyše. Pomluvil sice kardinála před signorem Alessandrem, ale tím sledoval spíše zničení Ferrarů, které chce vehnat do smrtícího sporu s církví. Nemůže totiž Alessandrovi zapomenout opilecké žvaněním na plese o tom, že nikomu, kdo nemá modrou krev, nelze věřit. Zničil tím už předjednanou dodávku lodí pro Prince.

Kardinál Peruzzi

Postavení monsignora Archibalda Peruzziho v církvi je více než pevné a jeho kardinálský prsten (rekvizita 2) má ve městě váhu. Svým autoritativním vystupováním si zjednává úctu a svou tvrdohlavostí a neústupností ji udržuje. Opakovaně zdůrazňuje svým podřízeným, že pokud jim snad některé postupy církve v tomto městě připadají intrikánské, není to jeho vina. Účel světí prostředky a v moři plném žraloků nelze přežít jako treska. Zatímco jeho sekretář fráter Fabricio tuto krutou pravdu chápe, zpovědník Antonio Donati mnohdy zvedá oči v sloup a cituje v odpověď dlouhé pasáže ze své podtrhané bible.

Archibaldo Peruzzi, Věž 2, Růže 1, Přítel 3, rodový rys: intriky, osobní rysy: silná pozice v církvi, autorita, tvrdohlavost; fráter Fabricio, Věž 6, rys: vzbuzuje strach; zpovědník Donati, Růže 3, rys: informovanost; kardinálský prsten, moc 2.

Dluh a křivda: Kardinál se cítí zavázán rodu Ferrara, který před tím, než vzájemné vztahy ochladly, mnohokrát ve jménu církve nezištně zasahoval hrubou silou. Kardinál přitom dobře ví, kdo jej pomluvil před Alessandro Ferrarou, a brzy si hodlá došlápnout na loďaře Marianniho.

Příběh

V prvním kole se dostal do nemilosti Prince rod Ferrara.

Chodbami palazza di Ferraro se nesl řev a tříštění rozbíjených židlí. Strážní se krčili a dívali se na sebe pohledem plným obav. Všichni cítili, že jejich pánovi domácí vězení nesvědčí…

První na tahu byl loďař Marianni. Rozhodl se vyvolat scénu Věže proti Vittore Ferrarovi u Teatro Mondo. Cílem bylo zastrašit jej a získat jeho vděčnost tím, že jej „zachrání“ před muži mistra Morelliho.

Vittore Ferrara vyšel z divadla zadním vchodem a dopínal si knoflíčky haleny. Na rukou cítil parfém mladé herečky, ale věděl, že jemný deštík jej brzy smyje. Chtěl nasadit na hlavu kápi, když vtom se zpoza rohu vynořila trojice přístavních dělníků.

„Do koho, kurva, deš?“ zahájil jeden z nich nezávazně konverzaci.

Vittore se překvapeně nadechl a chtěl se hájit, ale to už jej dva muži vzali mezi sebe a třetí mu bez váhání zarazil pěst hluboko do břicha. Když se Vittore narovnal a snažil se nezvracet, zahlédl za násilníkem rychlý pohyb a vzápětí mu obličej skropila krev z proříznutého hrdla. Mezi útočníky vpadl jako jestřáb otcův pobočník Mario Angellini. Jeden z mužů Vittoreho pustil a ohnal se po Mariovi rukou ozbrojenou masivním boxerem se dvěma ocelovými trny (rekvizita 3).

V tuto chvíli hráč Marianniho popsal, jak se tlustý obchodník žene k bitce, aby ji zastavil. Hodili jsme si a Marianni prohrál.

Angellini nevybíravě srazil útočníka k zemi košem svého rapíru.

„Okamžitě toho nechte,“ vykřikl – trochu zbytečně – přibíhající Lorenzo Marianni, jehož dvě brady se rozrušeně chvěly. Dva muži už se váleli v kalužích a třetí utíkal deštěm pryč.

„Hlídej si svoje psy, Marianni,“ ucedil Angellini mezi zuby a vlekl spěšně mladého Vittoreho ulicí do bezpečí krčmy.

Druhá scéna byla Růže a vyvolal ji kardinál Peruzzi, který se pokusil přivést do lůna církve nevěstku Luciu (Růže 2, rys: lehká děva) pro pozdější využití. Scéna se odehrála na nebodované lokaci, v jednom z menších kostelů ve městě.

Dívka vešla do chrámu, plaše se rozhlédla a zamířila ke zpovědnici.

„Otče,“ zašeptala spěšně do okénka, „kdy se stává člověk člověkem?“

„To je těžká otázka, dcero,“ zadrmolil zaskočený zpovědník Donati a začal bezradně listovat Svatou knihou plnou záložek a poznámek na okrajích (rekvizita 2).

„Dobrá, tak od které chvíle už je vražda vraždou?“ nenechala jej domluvit dívka.

„Až od narození, dcero,“ vyhrkl kněz a sbíral ze země vypadlou záložku.

„Děkuji vám. Ani nevíte, jak se mi ulevilo,“ zašeptala dívka radostně a vyběhla ze zpovědnice ven.

„Dcero, počkej,“ zvolal v záchvatu hrůzy zpovědník a spěchal za ní k východu z kostela.

Tady jsme si hodili a Peruzzi vyhrál.

Kněz dívku zadržel a otočil ji k sobě.

„Pomyslela jsi ale na to, dcero, že i kdyby tvoje duše zůstala bez poskvrnky, duše toho maličkého přijde do pekla?“ zeptal se.

Dívka na něj chvíli hleděla a radostný výraz z jejího obličeje se vytrácel. Pak se zhroutila zpovědníkovi k nohám a rozplakala se.

Hráč Ferrara byl poslední na řadě a sáhl ve své scéně k poněkud neobvyklém kroku, kdy se pokusil pouze pomocí zápěstní kůstky sv. Martina získat na svou stranu neutrální postavu Gerarda (Přítel 2, rys: neschopný) na nebodované lokaci – lodi Ferrarů, která se zdržela na moři. Není to úplně v souladu s pravidly, ale přišlo nám to nápadité, tak to nikdo nerozporoval.

Správce Gerardo se krčil v podpalubí a třásl se. Nad jeho hlavou probíhala vzpoura.

Když se halas na palubě trochu uklidnil a bylo možno na chvíli zaslechnout hlas kapitána, Gerardo posbíral odvahu, sáhl po vyřezávané truhličce ležící na pryčně a vydal se nahoru. Tam stanul tváří v tvář rozlícené posádce.

„Je to jeho vina, že je bezvětří,“ křičel potetovaný chlap s cínovým kroužkem v uchu. „Bůh ví, co v té truhličce veze za čertovinu.“

„Tato relikvie,“ vykřikl Gerardo nejistým, vysokým hlasem, „je v rodu Ferrara předávána z generace na generaci. A já vám říkám, že než udeří poledne, tak svatý Martin, jehož kůstka je uložena v této truhličce, přivolá do plachet vítr.“

Hod určil, že Ferrara prohrál.

„Je poledne!“ vykřikl potetovanec zuřivě. Vzduch se ani nehnul. Námořníci se tlačili všude kolem Gerarda a ten se tiskl k zábradlí. Nikdo nedokázal říct, kde se mezi mužstvem vzala pistole, ale náhle zazněla rána a Gerardo se s prostřelenou hrudí zhroutil do vln.

Scéna byla dosti živelná, proto její průběh i výsledek byl z hlediska pravidel nestandardní. Teoreticky měla zůstat ve hře rekvizita Ferrarů i neutrální postava Gerarda. Dohodli jsme se, že relikvii sv. Martina loď v pořádku přiveze. Pokud bude mít někdo zájem o Gerarda, může ho nechat zachránit nebo jej nahradit některým jeho příbuzným o stejné bodové hodnotě.

V druhém kole dopadla Princova nemilost na kardinála Peruzziho. Všichni souhlasili, že u hlavy církve nepřichází vězení v úvahu, a tak jsme našli jinou variantu.

Kardinál Peruzzi přecházel sem a tam po setmělé a téměř prázdné Princově audienční síni a užíral se. Když na dlaždice dopadl proužek světla z otevřených dveří, s nadějí vzhlédl.

„Na přijetí dosud čeká kardinál Peruzzi a dva sedláci se svým sporem o pozemky,“ hlásil komorník škrobeně někomu za svými zády.

„Ať jdou ti sedláci dál,“ ozvalo se zevnitř.

Na tahu byl Marianni, který zvolil scénu Růže. Rozhodl se využít dluhu Ferrarů a ukrást s pomocí mladého Vittoreho a své dcery Lucrecie kardinálův prsten na bodované lokaci – v klášteře při kostele San Giovanni.

Fráter Fabricio seděl v nejvyšším patře refektáře a zapisoval na voskovou tabulku úhledné sloupce číslic. Přes zažloutlého sklo v okně dopadalo do pracovny měkké odpolední světlo. Kardinálův osobní zpovědník Donati stál u stolu a trpělivě čekal, k jakému výsledku fráter dospěje, když dovnitř vpadl rozesmátý Lorenzo Marianni.

„Frátere, potřebuji s vámi okamžitě mluvit.“

„Prosím,“ řekl Fabricio a nezúčastněně vzhlédl od tabulky k tlustému obchodníkovi.

„Mám tomu rozumět tak,“ protáhl úlisně Marianni, „že budeme zde před panem Donatim probírat obchodní záležitosti? Myslím veškeré naše obchodní záležitosti, včetně těch, které máme dobrý důvod označovat za důvěrné?“

„O co vám jde, Marianni? Nevidím důvod, proč bych tady jako kardinálův důvěrník nemohl zůstat,“ ohradil se Donati a stanul čelem proti Mariannimu. Zdálo se, jako by vycítil léčku. (Peruzziho rodový rys: intrikánství)

Tady se nám scéna dostala do mrtvého bodu a hráč Ferrarů cítil, že by měl nějak zasáhnout.

Podlahou náhle otřásl slabý výbuch, k němuž došlo někde v přízemí kláštera. Fabricio s Donatim na sebe zaskočeně pohlédli a Donati se rozběhl ke dveřím.

„Mohl byste laskavě opustit mou pracovnu?“ otázal se důrazně Fabricio. „Se svou záležitostí můžete přijít později.“

Ačkoliv chodbami kláštera se ozývaly výkřiky, pečlivý Fabricio zamkl dveře místnosti na dva západy předtím, než se vydal zjišťovat příčinu výbuchu a způsobené škody (Peruzzi: 1 bod moci).

Vittore Ferrara, který se vynořil ze stínů brzy na to, se však přitočil ke dveřím, a zatímco jednou rukou na ně důrazně několikrát zaklepal, druhou vskrytu zastrčil do zámku kopii klíče, kterou pro Marianniho pořídil za určitou protislužbu správce klášterní budovy (Marianniho rodový rys: klientelismus). Kardinálův prsten byl v horním šuplíku nalevo, přesně jak prozradil Lucrecii ve slabé chvilce fráterův mladý sekretář.

O dvě patra níže se fráter Fabricio uprostřed zmatku náhle zarazil a s hrůzou si uvědomil, že zásuvka s kardinálským prstenem zůstala odemčená. Otec Archibaldo si jej nevzal na audienci k Princi, protože soudil, že odznak vysokého úřadu by mohl prohloubit nelibost vládce města vůči němu. A Fabriciovi byla svěřena výsada jeho opatrování.

Fráter se vrhl nahoru po schodech, ale v ústrety mu již kvačil vyděšený mnich.

„Tudy ne, otče Fabricio. Strop se trhá!“

A jakoby na potvrzení jeho slov dopadly na schody dva kameny a roztříštily se na několik úštěpků (Marianni: 1 bod moci).

Hodili jsme každý dvěma kostkami a dopadlo to lépe pro Marianniho.

„Vittore,“ sykl Alessandro Ferrara úsečně a natáhl ruku v rukavici. Jeho syn do ní vložil kardinálský prsten.

Obrovská postava starého Ferrara se otočila k Mariannimu. Ten spokojeně přepočítával peníze, které mu Ferrarové, sice se zpožděním, ale přece jen vrátily.

„Tady ho máš,“ pronesl Ferrara zachmuřeně. „Jsme vyrovnáni.“

Další scéna patřila kardinálovi Peruzzimu a šlo o scénu Věže. Peruzzi se v ní pokusil zastrašit a získat na svou stranu samotného Princova důvěrníka a rádce Alberta Cassiniho (Přítel 10, rys: loajální). Šlo o nebodovanou lokaci – Princovo sídlo.

Fabriciovo vzrušené šeptání se rozléhalo potemnělou audienční síní s tichou ozvěnou. Kardinálův výraz se postupně měnil od zděšení, přes nevěřícnost až po vztek. Nakonec se napřímil, nadechl se nosními dírkami, popadl frátera za rukáv a vlekl ho ke dveřím vstupní kanceláře.

Alberto Cassini, který seděl uvnitř, vzhlédl od svých lejster, ale nevstal.

„Je mi líto, ale stále ještě jste nepřišel na řadu, ctihodnosti,“ pronesl nezúčastněným tónem. „Princ dosud …“

„Vím,“ odsekl kardinál. „Řeší selské spory. Okamžitě mně k němu uveďte, Cassini. Právě jsem dostal zprávu, že někdo poškodil klášter San Giovanni a odcizil můj prsten.“

„To je mi líto, ale mám příkaz…“

„Okamžitě!“ zařval Peruzzi. „Rozumíte tomu slovu? Uvědomte si už konečně, že stojíte před nejvyšším představitelem duchovní moci v okruhu desítek mil? Mám vám snad připomenout, že jsem též hlavou Svaté Inkvizice?“ (Peruzziho osobní rys: pozice v církvi)

Tady jsme si hodili a skončilo to remízou. Teprve na druhý hod bylo jasné, že Peruzzi dokonce i se dvěma kostkami prohrál.

Teprve teď se starý Cassini důstojně zvedl ze své židle. Rty se mu chvěly, ale hlas měl pevný.

„Už nikdy se mnou nebudete mluvit tímto tónem. Nikdy. Rozuměl jste, doufám, tomu slovu. A teď odejděte.“

Poslední odehraná scéna vznikla náhodou. Hráč Peruzziho šermoval v rámci nějakého fórku prázdnou sklenicí od vína, ve které zbyla poslední kapka. Ta dopadla na tvář hráči Ferrara. Oba se rozhodli udělat z toho scénu. Ferrara totiž zjistil, že má dostatečnou bodovou převahu na bourání Peruzziho věže. Bylo to na bodované lokaci Palazzo di Bianchi.

Ples byl v plném proudu. Neutrální půda rodového sídla Bianchiů vyvolávala falešný dojem bezpečí, a tak i kardinál Peruzzi pil více, než by se na opatrného služebníka Božího slušelo. Když ale jeho víno skropilo nedopatřením krk a tvář starého Ferrary, byl pocit bezpečí rázem ten tam. V jediné chvíli se před jeho tváří chvěl hrot rapíru. (Ferrarův osobní rys: prchlivost) Vzápětí tasil též Ferrarův pobočník Angellini a začal si ovíjet plášť kolem levé ruky. Situace hrozila nekontrolovaně vybuchnout.

„Zadržte, chcete snad zahubit svého pastýře?“ vykřikl fráter Fabricio a vrhl se statečně před kardinála. Peruzzi si pomyslel, že tomu muži bude třeba zvýšit plat.

„Copak takhle se chová duchovní?“ zasípal Ferrara na celý sál s otřel si víno z obličeje. „Ožírat se, tahat se s děvkama, dokonce s herečkama? Hovado je to! Sem se podívejte. Tady v té truhličce je zápěstní kůstka svatého Martina, kterou náš rod opatruje po generace. Na čí straně myslíte, že je Bůh?“

Do sálu ale v tu chvíli vpadly stráže paláce di Bianchi a prodíraly se davem k místu sporu (Peruzzi: 1 bod moci).

„Sem, ke mně!“ zvolal kardinál. Pootevřeným oknem vnikl do sálu závan chladného večerního vzduchu a rozevlál jeho nachové roucho, odznak vysokého církevního úřadu. A stráže okamžitě věděly, která z obou svářících se stran vyžaduje jejich ochranu. (Peruzziho osobní rys: autorita)

„Neopovažujte se mně zastavit,“ procedil vztekle mezi zuby obrovský Ferrara a sevřel rukojeť rapíru, až mu klouby zbělely. „Mario,“ zavelel, „vezmi nejdřív přes krk toho jeho pisálka. A nespěchej. Ať se pan kardinál hezky podívá, co ho čeká.“

Mario Angellini vykročil pomalu k Fabriciovi. (Ferrarův rodový rys: krutost)

V tuto chvíli se hráč Marianniho rozhodl mírně zvýšit Peruzziho šance a splatit tak svůj dluh vůči němu.

„Pánové a dámy,“ rozhodil rukama Lorenzo Marianni a vystoupil z davu. Dával si ovšem dobrý pozor, aby se držel v dostatečné vzdálenosti od zbraní. Mezi přítomnými to již vřelo.

„Slyšíme tu signora Ferraru mluvit velmi hanebně o našem dobrém panu kardinálovi. Má na to ale právo? Vždyť nedávno podvodně ukradl jeho prsten. Pohleďte sem, zde je důkaz. Musel jsem jej od Ferrarů za nemalý peníz vykoupit!“

Nikdo neměl nic dalšího a tak rozhodl hod. Ferrara zvítězil a uboural dvě patra Peruzziho věže.

Jedině přítomnost Bianchiho stráží zabránila všeobecné bitce a vraždění. Frátera Fabricia však odvedli s probodenou paží a kardinála museli odnést. V tom zmatku jej do hlavy mohl udeřit kdokoliv. Povídalo se však, že to udělal jeden mladý chlapec v Bianchiho barvách, který na bohoslužbách vždy nábožně naslouchal Peruzziho kázáním a nedokázal mu odpustit zejména ty herečky.

V tuto chvíli jsme museli zahájit jiný, několikahodinový program a k Vendettě už jsme se nevrátili. Podávám tedy alespoň tuto podrobnou zprávu. Jak vidno, mě osobně atmosféra zcela pohltila. Líbilo se mi hlavně to, že systém vede hráče k tomu, aby vraceli do děje dřívější motivy a postavy v nových obměnách a souvislostech. Tím se ze sledu scén opravdu stává příběh. Bylo mi proto líto nechat jej zmizet v propadlišti renesančních dějin. Snad pobavil i vás.